„Je k ní potřeba empatie, cit, trpělivost, porozumění a pochopení,“ říká devětapadesátiletá zdravotní sestra Bronislava Kunová z Břeclavi. Za svou obětavou dlouholetou práci ostatně před pár dny převzala ocenění za celoživotní dílo v ošetřovatelství v anketě Sestra roku 2020, kterou zaštiťuje nadace Vize 97 Dagmar a Václava Havlových.

Do soutěže ji přihlásily kolegyně. „Původně se zdráhaly mi to vůbec říct, měly obavy, co já na to. Nakonec jim ale nic jiného nezbylo, musela jsem s tím totiž souhlasit,“ směje se sympatická žena, která v domově zastává funkci úsekové sestry.

Že by mohla zvítězit, vůbec nečekala. „Nedoufaly jsme, že by porota vybrala sestru ze sociálních služeb. Když mi volali, že mě vybrali, byla jsem v šoku a nevěřila jsem tomu. Že jsem zvítězila, jsem věděla už zjara. Zhruba měsíc před tím, než se mělo konat vyhlášení. To se nakonec kvůli koronaviru uskutečnilo ale až nyní na podzim,“ vypráví devětapadesátiletá zdravotnice.

Ocenění získala jako vůbec první sestra ze sociální oblasti za dvacet let trvání ankety. „Považuji to za obrovský průlom a zadostiučinění pro všechny své kolegyně z této sféry zdravotnické péče a za velký úspěch nejen pro sebe, ale i pro náš domov,“ váží si ocenění Kunová.

Jak podotýká, oblast, které se léta profesně věnuje, byla dosud spíše v pozadí zájmu. „Dá se říci, že sestry ze sociální sféry řekněme nebyly moc v módě. Spíše se vždy hovořilo o zdravotním personálu v nemocnicích. Jeden čas se dokonce řešilo, zda sestry vůbec v domovech pro lidi důchodového věku mají sloužit. Nakonec u toho zůstalo, což je moc dobře, protože mnohdy suplujeme léčebny dlouhodobě nemocných, někteří naši klienti se totiž potýkají s různými obtížemi a jejich zdravotní stav není úplně dobrý,“ přibližuje Břeclavanka.

Přiznává, že práce v sociálních službách není jen procházkou růžovým sadem. „Máme velkou zodpovědnost, navíc jde o psychicky i fyzicky náročnou profesi. Pro mě osobně je ale obrovským zadostiučiněním, když z klientů cítím, že mě mají rádi a čekají na mě, až přijdu do práce. To pak zapomenu i na to horší. Povídáme si, když potřebují, tak je vyslechnu, nebo jim třeba i poradím. Tahle práce je hodně i o empatii. Lidé tady nejsou týden tak, jako v nemocnici, ale celé roky,“ srovnává Kunová.

Svým následovnicím by popřála především pevné nervy, velkou dávku citu a pochopení. „Je to složitá práce. Naši klienti jsou s námi roky. Povahy máme různé všichni, ne každý den se probudíme s dobrou náladou. Někteří i trpí tím, že jsou tady v domově, a těžko se s tím smiřují. Naším úkolem je jim pomoci to překonat,“ je přesvědčená.

Její běžný den sestává z kolotoče úkolů. „Dvakrát týdně k nám dochází doktor. Plníme jeho ordinaci. Chystáme a vydáváme léky, aplikujeme injekce, provádíme převazy. Některým klientům je třeba odsávat dýchací cesty, podávat inzulin či kyslík,“ nastiňuje sympatická sestra.

Zapomenout na to, co se v práci děje, jí čas od času jde jen těžko. „Člověk si vyslechne různé příběhy, někdy nejde jít domů s čistou hlavou a oprostit se od toho, co mě v práci potkalo. Ale snažím se vždy takzvaně přehodit výhybku. Dost často myslím na to, zda jsme se v práci rozhodli správně, jestli jsme například přece jen neměli zavolat lékaře a podobně,“ popisuje Kunová.

Zdravotní sestrou chtěla být od dětství. „Vzpomínám si, že jsem dokonce od asi třetí třídy základní školy pravidelně navštěvovala zdravotnický kroužek,“ usmívá se matka dvou dětí, která je již pětinásobnou babičkou.

Jsou to právě vnoučata, s nimiž tráví nejraději veškerý volný čas. „Často a rádi k nám chodí a já si jich užívám. A když nemám vnoučata, odreagovávám se při práci na zahrádce,“ vypráví devětapadesátiletá zdravotnice.