V jedné z nejznámějších českých pranostik se říká: „Březen – za kamna vlezem. Duben – ještě tam budem.“ Pomalu se nám ale blíží květen, a proto je potřeba dát zimě poslední sbohem. V Křižanovicích si to na starost vzal dětský folklorní soubor Křižanovánek. Moranu, zosobnění zimy a smrti, děti za zpěvu tradičních písní naposledy provedly návsí, než ji poslaly po řece pryč.

Je půl čtvrté odpoledne. Nad Křižanovicemi se stahují šedivá mračna. Před budovou obecního úřadu neúnavně pobíhají malé děti v krojích. Chlapci mají na sobě bílé košile, kalhoty i vesty. Dívky jsou o něco barevnější s červenými puntíkovanými sukněmi, červenými šátky na hlavě a bílými plédy přes ramena. Až jsou všechny šátky pevně uvázané a knoflíčky zapnuté, řadí se děti do dvojřadu a připravují se ke zpěvu. „Slavíček zpívá, až sa rozléhá před naším na olši. V celej dědině ludé pravíjá, že já su najhorší,“ zazní sborově jedna z písní, které mají dnes děti v repertoáru.

Po úvodním hudebním přivítání se děti přeskupují do dvojstupu v čele s dvěma dívkami nesoucími Moranu – proutěnou figurínu v bílé košili se šátkem na hlavě a náhrdelníkem z vaječných skořápek kolem krku. Čeká ji poslední průvod vsí, než ji děti hodí z mostu do Litavy. „Podstatou této tradice je vyhnání smrti nebo také zimy ze vsi a přivítání jara. Součástí bývá i strhání oblečení z figuríny, což je vlastě pro tu zimu potupa. Také se může zapálit, ale to my jsme dělat nechtěli, takže ji utopíme vhozením do řeky,“ vysvětluje původní účel tradice vedoucí souboru Světlana Honsová.

Za doprovodu nápěvků jako jsou „Smrtná neděla, kam ses poděla?“ nebo „Přišlo jaro do vsi, kde jsi zimo, kde jsi?“ vede zástup přibližně pětatřiceti dětí průvodem od obecního úřadu ke kostelu a zpátky kolem místní fary k břehu Litavy. Děti se v držení figuríny stihnou několikrát vystřídat, než dojdou k mostu klenoucímu se přes řeku, jejíž hladinu si místní pamatují mnohem vyšší. „Běž zimo pryč, my už tě tady nechceme!“ křičí jednohlasně řada dětí rozestoupená u zábradlí mostu a figurína padá s hlasitým šplouchnutím do vody.

Jenže vinou nízké hladiny vody zůstává jenom nehybně ležet v bodě dopadu. „Tak zima ještě neskončila,“ zvolá někdo z diváků.

Paní vedoucí to tak ale nechat nehodlá a odvážně sestupuje po svahu ke břehu řeky. Jištěná držením za pravou ruku se naklání nad hladinu a dřevěnou holí v levé ruce postrkává topící se zimu dál po proudu. Tu konečně voda unáší dál, alespoň pár metrů, než se opět zasekne.

Bude to stačit na to, aby přišlo jaro? Dcera paní vedoucí Eliška Honsová si myslí, že ano, a souhlasí s ní i její kamarádka Monika Straková. A zřejmě mají pravdu. Šedé mraky se začínají trhat a odpolední slunce začíná pěkně hřát do zad. „Moc jsme si to užily. Hlavně to, jak zima nechtěla plout,“ chválí si Monika.

Zapamatovat si texty tolika písní prý nebylo nic těžkého. „Pro ty menší děti je to těžší, ale pro nás už ne,“ říká Eliška. Obě se shodují na tom, že nejhezčí z nich je „Modrají se pomněnky“.

Písně, které se na dnešek děti naučily, zazněly letos v ulicích Křižanovic poprvé po více než sedmdesáti letech. „Dnes to bylo kouzelné, roztomilé. Je to tradice, která se tu dělala naposledy před druhou světovou válkou. Tehdy chodily děti koledovat po domech podobně jako o Velikonocích. Paní Honsová viděla video ze sedmdesátých let, na kterém moje maminka zpívá tyhle písničky a rozhodla se, že tradici obnoví,“ prozradila bývalá starostka obce Libuše Filípková.

„Je to tak. Tento kroužek jsme založili před dvěma lety. Naším cílem je vracet do vesnice tradice a učit je děti, aby jen neseděly u počítačů a tabletů. Děti to baví a jsou moc šikovné. Dnes to budou ony, kdo bude návštěvníky učit tancovat například brněnský tanec koníčke, ale také valčík a polku,“ vysvětluje Honsová smysl souboru.

PETR KOUDELKA