Lézt na Everest? Nebezpečnější než formule 1, říká horolezec Pavel Trčala

Na Mount Everest jste se už nevrátil?

Lidi se mě ptají, jestli bych šel znovu. To je ale otázka, na kterou je těžké odpovědět. Když jsem byl kluk, vylézt na Everest byl můj sen. Kdybych to nedokázal, pořád bych tam chtěl. Byla to vlastně náhoda, že se mi to podařilo už v sedmadvaceti. Většinou lezci bývají starší, kolem čtyřicítky. Starší organismus má lepší schopnost aklimatizace. Ale mluvil jsem o tom se sestrou. Byli jsme spolu už na hodně horách. Kdyby chtěla jít nahoru, šel bych s ní znova. Nikdy bych ji nepustil samotnou.

Jinak už vás takový výstup neláká?

Lezu dál po jiných horách. Miluju skialpinismus. Prostě vylezu nahoru a dolů sjedu na lyžích. Kdyby na Everest vedla lanovka, lyžoval bych tam pořád dokola. Everest je velký cíl, ale jsou i jiné hory. Navíc je to tam hodně nebezpečné. Statisticky je to nebezpečnější než jezdit formule 1. V roce, kdy jsem lezl já, tam leželo asi čtyřiaosmdesát těl. Dnes už jich je 120.

Tam nechodí expedice, které těla snášejí?

Někde se to podaří. Ve vyšších partiích, v takzvané zóně smrti, je to nepředstavitelné. Je strašně náročné nést sebe sama a někoho dalšího už vůbec. To je odvrácená tvář horolezectví. Každý bojuje sám se sebou. Já jsem taky udělal obrovskou chybu, která se mi vymstila.

Jakou?

Začalo to tím, že ve třetím výškovém táboře za mnou přišel horolezec z Irska, že si se mnou vymění kyslík. Měl moderní anglický přístroj, já starší ruský, ke kterému bych musel nést asi tři kyslíkové bomby. Jenže jsem nevěděl, že ten jeho je ve větších výškách problémový. Dal jsem mu tedy skoro všechny moje kyslíkové bomby. Nechal jsem si jenom jednu. Říkal jsem si, že to bude paráda, nemusím tahat tři bomby na zádech. Šel jsem totiž bez šerpy.

Proč?

On hrozně chtěl. Pro ně je dobytí vrcholu obrovská čest a při dalších expedicích pak dostanou i víc peněz. Jenže dostal výškovou nemoc. To se může stát i šerpům, přestože mají lepší předpoklady, protože v horách žijí pořád.

A to jste mohl jít sám?

Musel jsem. Nebo jsem to mohl úplně vzdát. Přiznávám, že to bylo hrozně nebezpečné, skoro šílené. Ale řekl jsem si, že zkusím jít tak daleko, jak to půjde. Už třetí tábor byl vlastně můj rekord. Šlapal jsem nahoru pomalu a šel jsem vlastně už úplně bez kyslíku, protože anglický přístroj nefungoval. Neuvědomoval jsem si to. Při cestě mě pak předběhl jeden můj anglický kamarád a řekl mi, ať se té bomby zbavím, že je mi stejně k ničemu. Až později, když jsme se potkali v Anglii, mi řekl, že to byl on. Já si to nepamatuji, byl jsem bez kyslíku úplně omámený. Najednou jsem zrychlil, dohnal jsem další lidi. Dostal jsem se až pod finální pyramidu a pak až nahoru.

Někteří vaši kolegové tvrdí, že jste se na vrchol nemohl dostat…

Vrcholová pyramida je orientovaná na východ. Takže byla ráno, kdy jsem vyšplhal na vrchol, na slunci v závětří a bylo tam teplo. Já jsem měl na sobě obrovskou péřovku. Protože mi tam bylo relativně teplo, schoval jsem ji do batohu. Podle nich jsem ale bez ní nahoře vydržet nemohl.

Kolik stupňů je na Everestu relativně teplo?

Tak třeba minus pět, minus deset. Když na Everestu jdete spát, tak je třeba minus pětatřicet. Máte na sobě péřovku, dvě čepice, fleecovou bundu, spacák, pod sebou tři karimatky. Ale například v prvním táboře ve výšce sedm tisíc metrů jsme byli odpoledne v tričku bez rukávů. Lidi si to neuvědomují, ale Everest je na úrovni Egypta. Slunce je silné. Kvůli tomu si taky nesmíte sundat brýle, můžete oslepnout. Jenže já jsem to nevěděl. Později jsem proto dostal sněžnou slepotu. Nahoře to ale bylo úžasné. To je jedna z otázek, na kterou se mě každý ptá. Jaké to je?

A jaké to teda je?

Těžko se to vysvětluje. Celý život se připravujete. Cvičíte, lezete po menších horách, půl roku před výstupem pak všechno chystáte. Dva až tři měsíce strávíte pod horou. Nakonec dva až tři dny lezete bez pořádného spánku či jídla. A na vrcholu pak strávíte necelou půlhodinu. Ale to je jen polovina cesty.

Cesta dolů je horší?

Při cestě dolů se stává nejvíc úrazů a nehod. To se přihodilo i mně. Nechtěně jsem se zacvaknul do jiného lana a uklouzl jsem. Lano se utrhlo a zachytil jsem se jednou rukou. Kdybych se skutálel, bylo by po mně. Naštěstí jsem se vyškrábal nahoru a sedl si do sněhu. Chtělo se mi hrozně spát, ale to horolezec nikdy nesmí udělat. Tak jsem se opřel, ale naštěstí mě vzbudil kámen pod zády. Ale to nebyl kámen, ale bota. To mě nakoplo. Sešel jsem až do třetího tábora.

Nechtěl byste se vrátit už jen proto, abyste svým kritikům dokázal, že nahoru opravdu dokážete vylézt?

To je absurdní. Tím, že bych lezl znova, bych jim dal šanci k další kritice. Já jsem na vrcholu byl. Mám fotky. To jsou nepopiratelné důkazy. Horolezectví je sport, tam platí pravidla fair play. A říct, že jsem byl na vrcholu, a lhát, je svinstvo, kterého bych se nedopustil.

Tehdy jste byl první Brňan. Našel se od té doby někdo další?

Byl jsem taky vůbec nejmladší Čech, který to zvládl. Bylo mi jen sedmadvacet. Obojí platí i dnes. V tomto ohledu mě zatím nikdo nepřekonal.

Jste nejen horolezec, ale taky úspěšný podnikatel. V čem spočívá váš byznys?

Zaměřuji se na sportovní vyžití lidí ve městech. Vozím je na hory nebo je učím jezdit na wakeboardu (prkno pro jízdu po vodě, pozn. red.). Jsem velký patriot, proto chci lidi vozit na naše hory.

Do zahraničí nejezdíte vůbec?

Občas ano. Ale hlavně k nám. Protože rakouská střediska, která jsou blízko za hranicemi, jsou jen o maličko větší než naše. Ale jsou nesrovnatelně dražší.

Lidé vás mohou znát například z propagačních videí, kde jezdíte na běžkách po náměstí Svobody nebo sjíždíte na lyžích kopec Hády. Proč právě tenhle způsob propagace?

Normální reklama je šíleně drahá. Recesistická videa, kde lyžuji ze Špilberku nebo běžkuji na Svoboďáku, lidi zaujmou a pobaví. Za minimální náklady dosáhnu na velký počet lidí.

Dlouho jste ale pobýval v zahraničí. Proč jste nezůstal třeba ve Spojených státech, kde jste byl úspěšný?

Materiálně jsem se měl výborně, lidé byli přátelští, ale nesdílel jsem to se svojí rodinou. Paradoxně jsem to tolik nevnímal, když jsem odešel na vysokou školu do USA, ale až později. Ale tohle je moje země, sem patřím. Říkám o sobě, že jsem Moravák. Strašně mě štve, když v médiích říkají Čechy a myslí tím celou republiku. Věřím, že v budoucnu přijde den, kdy se podaří Moravu obrodit.