Léto trávíte nedaleko Brna. Nacházíte tam čas na psaní?
O krásné místo ve východních Čechách, kam jsem skoro po třicet let jezdil na dovolenou, jsem přišel kvůli rozvodu. Teď trávím volný čas na chatě své nové ženy nedaleko Hajan u Brna a zamiloval jsem si to tam. Myslím, že každá krajina má svůj půvab a zaslouží si, aby si ji člověk oblíbil. Píšu tam, jen když musím. Ale to musím skoro každou sezonu.

Narozeniny máte příští týden. Jak je oslavíte?
Čeká mě příjemné posezení s bratry a švagrovými. Přeju si, aby přijela i pražská snacha s osmiletým vnukem, a doufám, že to vyjde. Vnuk chodí do dramaťáku a chystáme se natočit šestadvacetidílný seriál podle jeho scénáře a v jeho režii, takže máme před sebou hodně práce.

Osmdesát let je výročí životní, významné. Jaké povahové rysy tento věk člověku přinese? Ještě větší nadhled? Víc radosti, či naopak mrzutost?
Staroba není příjemná. Přináší obtíže s pamětí, slábne sluch, tramvaj už ani nezkouším stihnout, byl by to trapný výjev. Nadhled se samozřejmě dostavil a stále se zvyšuje, ale je otázka, zda není klamavý. Nezapírám, že se přesto cítím dobře a nepronásledují mě žádné běsy, které mě kdysi trápily. Je to ovšem hlavně zásluha mé ženy, pozdní lásky a pozdního manželství.

Vaše narozeniny připomnělo ještě před prázdninami Divadlo Husa na provázku, s nímž spolupracujete od šedesátých let. Kdo všechno tehdy tušil, že jste byl autorem tolika uváděných her?
Netušil to nikdo. Velkou pomoc mi prokázal přítel Bořivoj Srba, který s režisérem Zdeňkem Pospíšilem domluvil, že mi nabídne tři témata ke zpracování a pokryje zakázaného autora svým jménem. Tak vznikly v letech 1974 až 1976 inscenace Profesionální žena podle románu Vladimíra Párala, Balada pro banditu na motivy Olbrachtova Nikoly Šuhaje loupežníka a Pohádka máje podle románu Viléma Mrštíka.

A pomohlo to autorovi, který byl zakázaný?
Nesmírně to pomohlo nejen mé zoufale prázdné kapse, nýbrž i mému sebevědomí, protože má předchozí hra Děvka z města Théby v roce 1967 zaslouženě propadla. Zejména úspěch Balady pro banditu mě vzpružil. V roce 1987 režisér Peter Scherhaufer a dramaturg Petr Oslzlý propůjčili jména mé hře Prodaný a Prodaná, příběh fízla Romana, hudba Bedřich Smetana, která vyprávěla o osudu spisovatele Karla Sabiny, autora libreta Prodané nevěsty.

Jedním z vašich nedávných titulů připravených pro Provázek byl Leoš aneb Tvá nejvěrnější, inscenace inspirovaná Leošem Janáčkem. Myslíte si, že Brno o odkaz tohoto hudebního velikána pečuje dostatečně?
Leošem Janáčkem se v Brně zabývají výborní znalci. Zdejší Národní divadlo uvádí jeho opery, Filharmonie Brno má na repertoáru jeho skladby a premiérám obecenstvo nadšeně tleská. Mám ale dojem, že širší publikum si na Janáčkovu geniální a novátorskou poetiku dost nezvyklo, zatímco ve světě ji všeobecně skvěle přijímají. Vznikla teď dobrá vyhlídka na stavbu Janáčkova kulturního centra, a to by mohl být podnět ke zintenzivnění popularizačních snah a k porozumění tomuto velikánovi operní dramatiky a moderní hudby.

Ať už na Janáčkovi či na mnoha dalších hrách jste spolupracoval s Milošem Štědroněm. Jakými kolegy jste jeden druhému při intenzivní práci?
Miloš Štědroň je nejen vynikající muzikant, ale oplývá i velikým smyslem pro literární dílo, pro text, je znalec české a světové literatury a dobře si rozumíme. Předkládá většinou dvě tři verze každého hudebního nápadu a jako tvůrce přirozeně sebevědomý netrpí ješitností. Mým snem je, aby ho účast na mých projektech neomrzela.

Připomeňme vaši politickou kariéru. Byl jste předsedou Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, předsedou Poslaneckého klubu ODS i ministrem kultury. Nakolik tato éra poznamenala vaše morální zásady? Ostatně, napadlo vás někdy, že je svět politiky neslučitelný s ideály spisovatele a dramatika?
Morální zásady jsem nezměnil. Mravní bezúhonnost je podle mě podmínka politikovy důvěryhodnosti. Politikovým programem však není morálka, od toho jsou tu jiné profese. Politik musí přistupovat na dohody a kompromisy a záleží na tom, aby se v nich „nerozpustil". Za nebezpečné pokládám v politice ty, kdo jsou přesvědčení, že mají absolutní pravdu, a důsledně ji prosazují. Mí filozofičtí učitelé mi připomínali, že pravdu nemůže nikdo mít ve smyslu vlastnit. Je mezi námi, a musíme ji proto hledat ve vzájemném a otevřeném dialogu, pokud nám o ni skutečně jde. Svou politickou dráhu nemám za úspěšnou. Za úspěch naopak považuju, že jsem to poměrně včas rozpoznal a vrátil se zpátky za psací stůl.

Byl jste teprve druhý polistopadový ministr kultury, a to po Milanu Lukešovi. Radil jste se tehdy s Václavem Havlem či Petrem Oslzlým?
Doba byla uspěchaná, na rady nebylo kdy. Ale vědomí předlistopadového přátelství mi pomáhalo se orientovat. Zkušenost mi přitom napovídá, že politik jen těžko může mít přátele, aspoň ne na život a na smrt. Je připravený kdykoli se s kýmkoli rozejít, když to vyžadují okolnosti. Bezpodmínečné přátelství mezi politiky zpravidla zobrazují jen krásné romány.

Vystudoval jste češtinu a ruštinu. Byla to studijní úlitba komunistům?
Ani v nejmenším. Miloval jsem ruskou literaturu stejně jako českou a láska trvá dodnes. Puškin, Gogol, Dostojevskij, Čechov, Babel, Zoščenko, Pasterňak, Achmatovová, Bulgakov, jsou jména, která u mě zdomácněla. Čítal jsem jejich díla ve znamenitých překladech i v originále a občas obšťastňuju rodinu přednesem zpaměti.

Ovlivnili vás ruští autoři?
Dvě Gogolovy prózy z Petrohradských povídek Nos a Plášť jsem s chutí zdramatizoval. Bulgakovův román Mistr a Markétka je má nejmilovanější kniha, silně mě ovlivnila a ovlivňuje, ovšem nedostižně.

Jak vnímáte současné dění v putinovském Rusku? Ať už v politickém, společenském či uměleckém kontextu?
Znám silná současná ruská dramata i prózy, se kterými jsem se seznámil díky zasvěceným překladatelům. Rusko jsem před pár lety navštívil. Ruský vůdce Putin mi připadá jako pokračovatel carské a předgorbačovské tradice. Činnost ruských a proruských propagandistů na české půdě pozoruju s obavami. Přál bych ruské politice, aby se zbavila přesvědčení, že má ve světě jen zavilé nepřátele s ničivými úmysly, a že toho, oč jí jde, dosáhne pouze mocenskými prostředky a silou.

Působil jste i v Radě Českého rozhlasu i České televize. Jaká to pro vás byla zkušenost? Byla možnost ovlivnit, co jste si přál?
Zákon o Českém rozhlase a České televizi je koncipovaný tak, že oběma takzvaným malým radám na rozdíl od velké Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, vyhrazuje jen omezenou možnost reprezentovat posluchačskou obec a sledovat mimo jiné i kvalitu vysílaných pořadů. Pokud jsem například v Radě České televize o něco usiloval, nevedlo to většinou k výsledku, který by mě uspokojil.

V říjnu budou krajské volby a volby do Senátu České republiky. Jaké je vaše současné politické směřování?
Jsem kritický na všechny strany a ve všech směrech. K volbám zcela jistě půjdu a seznámím se co nejpodrobněji s osobnostmi kandidátů. Bez takového seznámení nikomu nic neslíbím.

Souběžně s krajskými volbami bude i referendum k brněnskému hlavnímu nádraží. Už víte, k jakému návrhu se přikloníte?
Uznávám referendum za užitečné, jen pokud se týká otázek, které může každý občan plně posoudit. Přemístění brněnského hlavního nádraží nebo jeho zachování na dosavadním místě je odborná záležitost. Byl bych přehnaně sebevědomý, kdybych se považoval za kvalifikovaného posuzovatele. Referendum je v tomto případě alibismus zodpovědných činitelů. Předpokládám, že nebude úspěšné, protože lidí smýšlejících podobně jako já je v Brně doufám dost.

Městské divadlo Brno uvede v nadcházející sezoně váš muzikál Viki kráčí za štěstím, který připravujete opět ve spolupráci s Milošem Štědroněm. Jaké další tvůrčí nápady nosíte v hlavě?
Novou hru pod názvem Mariina volba aneb Cesta nocí uvede v přespříští sezoně Husa na provázku v režii Juraje Nvoty a s hudbou Miloše Štědroně. Jde o veršovanou hru na mariánské biblické téma, ale s přesahem do dnešních časů. Dalších nápadů mám tolik, že se zdráhám o nich mluvit nejen proto, že jsem pověrčivý, ale protože nechci rozvádět dojem, že počítám s metuzalémskou dlouhověkostí.

Vaše žena je překladatelka. Probíráte s ní své nové texty?
Zuzanka učí angličtinu a překládá. Přeložila například román Rogera Scrutona Zápisky z podzemí. Mámím z ní kritický úsudek nad každým svým novým rukopisem a nikdy jsem nepochybil, když jsem dbal jejích lidsky přesvědčivých soudů, zvláště když se pokouším o ženské postavy, a to dělám stále častěji. Vynikající dramaturg a rádce je také Jan Šotkovský z Městského divadla Brno.