Kliknutím zvětšítePřednedávnem se stal předsedou České chirurgické společnosti, takže reprezentuje návrhy a vize lékařů z praxe, kam se má ubírat chirurgie.
V čele chirurgické společnosti jste usedl jako první Brňan. Co pro vás jmenování znamená?
Překvapilo mě a přineslo pocit zadostiučinění. Je to pro mě velká pocta, ale neberu ho výhradně jako vlastní ocenění. Mým zvolením se vyzdvihla také práce celé nemocnice a chirurgie v Brně, kde působí řada významných kolegů.
Co vás nyní čeká?
Chirurgové jsou zvláštní skupina lékařů a velmi rádi operují. O něco méně je baví organizační záležitosti. Nyní budu mít na starost poměrně nepopulární práci. Vyjednávání s pojišťovnami, na ministerstvu či obsazování různých výběrových řízení. Budu tomu věnovat hodně času, ať už na úkor osobního, nebo bohužel na sále. Neobejdu se bez podpory a pochopení rodiny a kolegů. Lobbing je ale pro dnešní život nezbytný.
Jaké budou vaše první kroky ve vedení?
V současné době teprve formulujeme programové prohlášení s novými prioritami. Nejdřív chci navázat na práci předchůdců. Jeden z nových bodů bude plán na zvýšení atraktivity chirurgie a získání jejího ztraceného postavení. Dál bych rád navázal kontakt s mladšími generacemi. Chirurgie je obor, kde lidé rychle stárnou. Ne že bychom se brzy opotřebovali, ale chybí nám mladé posily. Bývalý předseda dělal rešerši, kolik je chirurgů do padesáti let, a výsledky byly neúprosné. Chirurgie bolí.
Proč není obor dost atraktivní pro mladé?
Jejich vzdělávání trvá dlouho. Nedá se ale bohužel urychlit žádným administrativním rozhodnutím, které by třeba zkrátilo postgraduální studium. Po škole se totiž učit nepřestávají. K atestaci pouštím lidi, až když skutečně umí operovat a jsou zodpovědní. Každá operace musí být kvalitní, což nelze zaručit jinak než praxí. Pravé vzdělání získají mladí chirurgové tehdy, až odoperují určitý počet slepých střev, žlučníků či žaludků. Tyhle věci nemůžu a nechci obcházet.
Jsou tedy podle vás mladí lékaři zbytečně nedočkaví?
Nenazval bych to nedočkavostí, ale představa, že z vás po pěti letech studia bude zkušený a atestovaný chirurg, je lichá. Stejně jako očekávání, že v práci nebudete zůstávat na přesčasy. Když jsem se zaučoval já, někdy jsem dokonce prosil kolegy, kteří sloužili, aby mě zavolali, pokud přijmou pacienta se zánětem slepého střeva. Že bych si jej odoperoval. Snahy, aby mladí lékaři nesloužili dlouho a nebyli přepracovaní, jsou v pořádku. U osobního růstu je ale potřeba i větší nasazení. Když chce být člověk klavírista, nemůže hrát jen chvíli a pak říct, že je unavený. Stejně tak fotbalista Pavel Nedvěd je známý tím, že když šli všichni domů, zůstal na hřišti a kopal na branku. Chirurgie s tím má spoustu společného.
Jak by šla jejich příprava urychlit?
Naše představa je, aby si mladí lékaři valnou část své přípravy mohli udělat přímo v okresních nemocnicích a neodcházeli na dlouhé roky na kliniky. V určitých vzdělávacích plánech totiž stojí, že přípravu musí splnit na klinických pracovištích, kde se však většinou jen dívají nebo asistují. Mladí si sice kladou velké cíle, důraz je však potřeba klást nejen na kvalitní chirurgii, ale i na širší výběr úkonů.
Čím by tedy okresní chirurgie pomohly?
Pokud okresy nabídnou kvalitní chirurgii a dost zákroků, které lékaři potřebují k přípravě, mladí odborníci tam zůstanou a na klinických pracovištích tak bude prostor pro specializovanější chirurgické úkony. Pokud z okresů budou lékaři odcházet kvůli jejich nízké atraktivitě, nastane jejich odliv, který může v některých oblastech způsobit velký problém. Proto bych se chtěl postarat o co nejužší spolupráci klinických a okresních pracovišť.
Na jaké úrovni je chirurgie v kraji?
Jak v Brně, tak v jihomoravských okresech je řada kvalitních pracovišť. Není náhoda, že se pomyslné těžiště chirurgické společnosti na nějaký čas přesunulo do Jihomoravského kraje. Jde spíš o zrcadlo toho, že se tady dělá kvalitní medicína.
A pokud porovnáme českou chirurgii se zahraničím?
To je obtížné, protože často srovnáváme nesrovnatelné. Když jedeme do ciziny, tak většinou navštívíme špičkové pracoviště, a ne nějakou menší městskou nemocnici. Medicína v České republice je ale celkově na velmi slušné úrovni, zejména na okresních pracovištích. Vynikáme v celé řadě oborů chirurgie, nerad bych některý vynechal.
Existuje nějaká země, která je pro nás vzor?
Nedá se jmenovat jen jedna konkrétní, nemáme žádnou pomyslnou chirurgickou Mekku. Záleží spíš na konkrétních oborech. Co se týče všeobecné chirurgie, výborní lékaři jsou třeba v současné době ve Španělsku, udávají trend v mnoha oblastech. Přestože se často porovnáváme třeba se Spojenými státy, tahouny zdravotnictví jsou čím dál častěji země, u kterých bychom to nečekali. Výborní lékaři jsou třeba v Indii, Číně či Izraeli.
Vaše specializace jsou choroby trávicí soustavy. Jak se na ně zaměřujete?
Zabýváme se nezhoubnými i zhoubnými onemocněními trávicího traktu, se kterými Češi často bojují. Podle posledních statistik ve světě vedeme třeba ve výskytu rakoviny slinivky břišní. Rozvíjíme u nás co nejméně invazivní (bez velkého zásahu do těla - pozn. red.) metody léčby, snažíme se třeba hodně operovat laparoskopicky (pomocí kamer bez velkého řezu - pozn. red.). Specifikum našeho pracoviště je ale v tom, že jsme jedni z mála, kdo rozvíjí všechna odvětví všeobecné chirurgie. Zastupujeme všechny obory, které nemocnice potřebuje. Občas je to obtížné, protože jsou v Brně, například na cévní či hrudní chirurgii, úzce specializovaná větší pracoviště.
Uvízla vám v paměti nějaká obtížná operace, kterou jste vedl?
Lékař si bohužel pamatuje hlavně pacienty, u kterých zákroky nedopadly dobře. Jakýkoli nezdar bere jako osobní prohru, i když pro záchranu nemocného udělal úplně všechno. Je rozdíl, když vám nezaberou antibiotika, a když nastanou komplikace při operaci žlučníku. Lidé to hned spojují s operatérem. Můžete pomoct tisícovkám lidí, ale stačí jeden zákrok, kdy klient není spokojený, a už si to všude nesete s sebou. Na druhou stranu pocit zadostiučinění, když zachráníte někoho ve velmi těžkém stavu, je skvělý.
Které operace jsou nejobtížnější?
Zákroky jsou složité, jakmile je složitý celkový zdravotní stav pacienta. Někteří jsou třeba po infarktu nebo berou léky na ředění krve, proto k nim musíte přistupovat s větší ostražitostí. Nejtěžší jsou v oblasti, kterou se zabývám, asi operace jícnu, odstraňování slinivky či jater a nízce uložené nádory konečníku.
Chtěl jste být vždycky chirurg?
Pocházím z nelékařské rodiny, ale neberu to jako nevýhodu. Ke studiu medicíny jsem se dostal spíš náhodou. Na chirurgii jsem zahájil svou kariéru a postupně zjistil, že mně vyhovuje. Dřív jsem chtěl pracovat spíš na interně, proto možná nejsem typický chirurg, který by hned chtěl operovat. Snažím se nutnost zákroku víc rozlišovat. K nám na oddělení vozí nejtěžší případy, u kterých je důležité umět se rychle rozhodovat. To mě částečně utváří i v osobním životě. Místo toho, abych domácí problémy nechal chvíli odležet, mám tendence hned všechno vyřešit.
Existuje ideální vize cesty, kterou by se měla chirurgie do budoucna ubírat?
Největší úspěch by bylo, kdyby chirurgii čím dál víc nahrazovalo i jiné odvětví. Ať chceme, nebo ne, je to obor, kde nastávají komplikace a úmrtí. Operace je pro pacienty největší zátěž. I když jsem chirurg, vím, že nejlepší operace je ta, ke které nikdy nedojde. Proto jsou důležité metody, které umožňují, aby pacient nekončil na sále. Aby se onemocnění, co se dnes řeší chirurgicky, léčila třeba léky.
Máte osobní profesní cíl?
Přál bych si, aby v Brně vznikla nějaká chirurgická škola. Přinesla by kvalitní systém vzdělávání. Líbilo by se mi, kdyby někdo při sledování některého z jejích absolventů prohlásil: „Páni, ten má brněnskou chirurgickou školu!" Baví mě totiž podílet se na výuce. Rád asistuji a učím náročné operace mladé chirurgy, kteří něco umí.
5
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
