Jak jste zareagoval na prvotní odmítnutí?

DH: Naštval jsem se, že mě srovnává s Milanem. Řekl jsem jí, že si ji namluvím a pak ji naschvál nechám.

RH: A už mě nenechal. (úsměv) Ve skutečnosti se mi líbil. Předtím, když jsem s někým chodila, tak jsem šla na rande pokaždé v jiných šatech. Jakmile jsem ze skříně vybrala všechny, na další schůzku už jsem nepřišla. S Dušanem to bylo jiné, nosila jsem pak ty samé šaty pořád dokola a nevadilo mi to.

Manželství většině párů časem zevšední. Připomínáte si výročí svatby každý rok?

DH: Ano, vždy jsme to nějak oslavili. Nikdy jsem nezapomněl. Dárky jsme si pokaždé nedávali, většinou jsme si sedli a připili vínem.

RH: A stříbrnou svatbu jsme po pětadvaceti letech měli společně s dcerou v kostele svatého Jakuba.

Jakou část života jste si nejvíc užili?

RH: Nejkrásnější období jsme prožili s našimi dětmi. Celkově mám ráda ty malé, je s nimi zábava. Nejroztomilejší jsou, když začnou mluvit. Vychovali jsme dceru a syna. Máme šest vnoučat a šest pravnuků. Teď se těšíme na sedmého. Nejvíce vzpomínáme na společné chvíle na chalupě. Máme hodně vtipných historek, například když děti hrály na schovávanou. Malého Lukáše tehdy hledali asi dvě hodiny. Pes mezitím spokojeně ležel před boudou a pozoroval je. Jediného Dušana napadlo se do té boudy podívat, a zatímco pes hlídal, tak Lukáš uvnitř spal.

Málokteré manželství vydrží tak dlouho. Máte nějakou radu, jak ho úspěšně zvládnout?

RH: Základ je vzájemná úcta a tolerance. Člověk nesmí myslet jen na sebe. My dva jsme se vždy domluvili. Když měl jeden z nás nějakou námitku, tak jsme to změnili nebo úplně zrušili. Člověk musí umět ustupovat. Dnes se mladí rozcházejí kvůli každé pitomosti. Nechtějí přiznat svoje chyby.

Jste do sebe po těch letech stále zamilovaní?

RH: Už je to jiné. Není to taková zamilovanost jako na začátku. Čím jsme starší, tím víc se jeden o druhého bojíme.

DH: Jinak i teď máme společné večery. Chvíli se díváme na televizi a potom si něco zahrajeme, nejčastěji žolíky.

RH: Někdy hrajeme i přes půlnoc. Nevadí nám to, my už ráno do práce vstávat nemusíme. (úsměv)

Jak vlastně trávíte volný čas?

RH: Dříve jsme jezdili do přírody nebo strašně rádi tancovali. Ještě ani nebyla taktovka nahoře a my už jsme byli na parketě. Tancovali jsme jako blázni. Nejradši jsem měla polku, valčík nebo jive. Také nezapomenu, jak jsme byli na plese, a já tancovala s jedním kamarádem. Maminka seděla na balkonu a přišla za ní známá a povídala: Teď jsem potkala chlapa a ten se tak mračil, až jsem se ho lekla. Byl to právě Dušan. Za chvíli už jsme ale tancovali spolu. Měl vztek, že jsem šla s jiným.

Hádali jste se někdy?

RH: Jasně, že jsme se hádali, ale vždy jsme to vyřešili. Nejčastěji jsme se chytli kvůli dětem. Když už byly z domu, tak ani hádky nebyly. Teď se hádám už jen já. Dušan špatně slyší, a tak se občas dopálím a zakřičím na něj, ať už si vezme to naslouchátko. Ale to nejsou vážné hádky, to je spíš ze srandy.

Čeho si na manželce po pětašedesáti letech nejvíc ceníte?

DH: Že si i po tolika letech pořád rozumíme. Opravdu stojí za to vydržet spolu tak dlouho, pořád je to dobré. Také umí dobře vařit.

Růžena a Dušan Homolkovi.

Manžel v kuchyni nevládne?

RH: Vařit vůbec neumí. Připálil by i čaj. Teď ho chci naučit obsluhovat spotřebiče. Nedávno jsem byla v nemocnici. Spadla jsem a zlomila si krček. Když jsem se vrátila, byl strašně hubený.

A co vy? Které manželovy vlastnosti vám imponují?

RH: Vždycky mi hodně pomáhal v domácnosti, což oceňuji. Tehdy nebylo zvykem, že se muž například zapojil do praní na valše. Navíc je to odjakživa šikovný člověk. Hodně toho doma opravil nebo rovnou vyrobil.

Jak jste vůbec v létě oslavili kamennou svatbu?

RH: Obřad jsme měli v kostele svatého Cyrila a Metoděje jako v roce 1950. Hostina pak byla v restauraci. Dostali jsme spoustu přání a dárků. Od dětí to bylo puzzle s naší svatební fotografií a časopis se snímky celé rodiny a rodokmenem.

Plakala jste při obřadu?

RH: Ne. Proč? Maminka plakala, když jsem se vdávala poprvé. Když se vdávala dcera, tak já taky. Ale jinak ne.

Zpátky k začátkům. Měli jste oblíbené místo, kde jste se scházeli?

RH: Srazy jsme mívali u sokolovny v Židenicích a chodili jsme na procházky ke hřbitovu do údolíčka. Také jsme rádi tancovali a chodili do kina. Jednou v létě jsme se vraceli z filmu o něco později. Kino skončilo v osm hodin a my přišli domů až po deváté. Maminka nás vyhlížela z okna a už z dálky volala: To teprve jdete? V té době mi bylo dvaadvacet, chodili jsme spolu tři roky a byli jsme už zasnoubení. To byla jiná doba. Dušan tehdy jen sklopil hlavu a mazal pryč. Nechal mě tam samotnou. Naše děti jsme ale vychovali stejně.

Rodiče mají o výběru manžela své dcery často jiné představy. Jak to bylo u vás?

RH: Oblíbili si ho. Akorát teta jednou říkala mamince, že chodím s klukem, jehož rodina ani nemá barák. Maminka jí tehdy odpověděla, že si neberu dům, ale muže. Oni navíc dům ve skutečnosti měli. V roce 1939 se museli vystěhovat ze Slovenska a bydlení si v Brně zařídili.

Pamatujete si, jakým způsobem vás budoucí manžel požádal o ruku?

RH: Mě nežádal. Byli jsme už domluvení, že budu tak hodná a vezmu si ho. (úsměv) To nebylo jak teď, že muž klečí s kytkou v ruce. To je Amerika. My jsme se prostě dohodli. Bylo nám spolu dobře, měli jsme se rádi, a tak jsme se rozhodli vzít. Navíc jsem končila vysokou školu a sháněla práci učitelky. Moje spolužačky, které nebyly vdané, musely jít učit třeba do Ostravy. Já jsem dostala místo na základní škole v Nikolčicích u Hustopečí na Břeclavsku. I když to nebylo tak daleko, stejně jsem tam musela přespávat, protože autobus jezdil jen dvakrát denně. Dva měsíce jsem neměla kde bydlet a přespávala v kabinetu. Pro mě každopádně svatba nebyla překvapení, ale pro rodiče ano.

Růžena a Dušan Homolkovi.

Váže se k oficiální žádosti nezapomenutelná historka?

RH: V lednu jsme šli na vycházku a potom na návštěvu k nám domů. Měli jsme zabijačku. Maminka nachystala na stůl jelita a jitrnice a Dušan hrál s mým tatínkem ve vedlejším pokoji šachy.

Tehdy jste se ho zeptal?

DH: Ano, požádal jsem ho u těch šachů. Růžena byla s maminkou v kuchyni. Vedle kredence měli asi půlmetrovou skulinu. Když mě slyšela mluvit, tak se normálně schovala za ten příborník.

RH: Dušan koktal, nemluvil vůbec plynule. Tatínek tehdy dlouho neodpovídal. Nakonec jen řekl, že mu to teda trvalo. Když pak odešel domů, tak otec ještě dodal, že ten den hrál jako ponocný.

DH: No, byla to dřina.

Dnes jsou pro obřad v módě nejrůznější atraktivní místa. Kde jste ho měli vy?

RH: Nejprve jsme museli jít na radnici a až pak do kostela. Dušan navíc nebyl pokřtěný, a tak nejprve chodil k faráři na náboženství. Byla jsem tam s ním třikrát, ale dochodit to musel sám. Jeho maminka pak byla ráda, že je pokřtěný.

Jaké máte vzpomínky na samotný obřad?

DH: Brali jsme se pátého srpna v roce 1950.

RH: Nejprve jsme šli sami dva jen se svědky na radnici. Měla jsem staré šaty a nevzala si ani kytku. Když se nás zeptali, jestli máme prstýnky, tak jsme odpověděli, že si je necháme posvětit. Tehdy to něco znamenalo. Kdo to období nezažil, tak neví. Ve tři hodiny jsme se sešli v židenickém kostele svatého Cyrila a Metoděje. Přišlo strašně moc lidí. Pozvali jsme všechny příbuzné, kamarády ze Sokola a další známé.

Předpokládám, že hostina nebyla v restauraci, jak je teď většinou zvykem…

RH: Ne, byla normálně u nás doma. Půjčili jsme si stoly a židle z nedaleké hospody. Byl to cirkus. Sešlo se nás tam snad padesát.

DH: Venku jsme měli sud piva, zmrzlinu a nechali jsme si u pekaře upéct buchty.

Dokdy jste oslavovali?

RH: Asi do dvou hodin do rána. Museli jsme se jít taky vyspat. Rodiče nám tehdy nechali svoji ložnici a chudáci sami spali na zemi v tom nepořádku.

Pamatujete si ještě, jaké jste měla svatební šaty?

RH: Známí z Ameriky mi poslali krásnou nylonovou krajkovinu. Ta byla jak vyšívaná. Ráda šiju a učila jsem i rukodělné práce. Šaty jsem si proto navrhla a ušila sama. Sukně měla obvod devět metrů. Měla jsme to hotové asi za týden. Pak jsem šaty schovávala v zamčené místnosti před manželem a zvědavými tetami.

Po svatbě v dnešní době mladí lidé často jezdí do zahraničí. Kam jste vyrazili vy?

RH: Jeli jsme do Krkonoš. Bylo to tam krásné, máme spoustu fotek. Na další dovolené jsme jezdili většinou po České republice někam pod stan do přírody. Prázdniny jsme trávili pravidelně na zahradě, kterou máme na chatě v Heršpicích. Tam se scházela celá rodina i s dětmi. Jednou jsme tam měli všech šest vnoučat dohromady. Naposledy jsme byli v Mariánských Lázních. O poschodí níž byl sál, tak jsme po večerech tancovali. Uteklo to všechno šíleně rychle. Když jsme se seznámili, tak jsme byli mladí a hezcí. Teď už jsme jenom hezcí.

DOMINIKA VÁGNEROVÁ