Hospodářství v pozdějším věku neměla nijak veliké, protože je už dvaapadesát let vdova. Starala se jen o králíky nebo slepice. „Nebrala jsem ani žádné léky, při bolesti hlavy jsem ten bod zmáčkla. Když jsem byla unavená, šla jsem si brzy lehnout, třeba už v šest hodin večer,“ tvrdí žena, která pochází z Tasova nedaleko Velkého Meziříčí.

Recept na dlouhověkost má jednoduchý. „Nejraději jsem měla bůček, tlusté maso, jídlo smažené na sádle. Polévky jsem musela mít také každý den. Na těch jsem si zakládala. Oblíbenou jsem však měla i tlačenku nebo škvarky,“ odhaluje Jarošová.

Nyní jí trápí jen sluch a zrak. Paměť má však stále dobrou, když si stále vzpomíná na zážitky ze svého života. „Piji nicméně málo vody,“ prozrazuje matka syna Tomáše, který s ní často a rád jezdí na vozíčku po okruhu u domova důchodců.

I když navštěvuje pravidelná vyšetření, nikdy nechtěla žádné naslouchátko, stejně jako brýle.

Rodačka z Vysočiny žila až do svých devadesáti let sama v domě. „Jezdil za mnou syn společně s vnoučaty, potom jsem pět let bydlela u syna a posledních pět bydlím tady v břeclavském domově seniorů,“ říká vyučená kadeřnice.

Tímto povoláním se však dlouho neživila. „Celý život jsem strávila v zemědělství, hlavně na poli. Ještě před třiceti roky jsem jezdila a pracovala na bramborovém kombajnu,“ prozrazuje žena.