Co momentálně zlepšujete?
Jsou to drobnosti i věci zásadní. Jde o záležitosti, které ale asi běžný návštěvník příliš nepozná.
Například?
Kvalita internetového připojení. Jsou to věci, které nelze udělat během jednoho týdne. Souvisí s technickou infrastrukturou. Teprve letošní sezona je celá kompletní. Když jsme loni otevřeli, zachytili jsme hlavní nápor, ale přece jen až nyní s odstupem můžeme více hodnotit. Upravovali jsme třeba velikost a tvar popisek. Letos jsme navíc více obohatili doprovodný program. Jedna z výstav se věnovala výstavbě a architektuře archeoparku. Další zase pavlovské venuši, ta je stále aktuální.
Proč se na aktuální úpravy ptám… Na facebookové stránce archeoparku je přibližně sto čtyřicet návštěvnických recenzí. Většina z nich je pochvalných, nicméně najde se i několik výtek: nepříjemná paní pokladní, nedotvořené okolí parku, horší spojení s blízkými Novými Mlýny. Jsou tohle věci, na kterých pracujete?
Jestli je paní pokladní nepříjemná… Na tohle se velmi těžko reaguje, protože další recenze ji označují jako vstřícnou. Zpětně už to nemohu rozsoudit. Alespoň tedy pokud se dlouhodobě neopakuje.
A třeba zmíněné okolí?
U veřejnosti zřejmě vznikla mylná představa, že okolí musí vypadat jako golfový trávník. Naším záměrem ale nebylo mít jej zcela zaseknutý, jako to mají lidé okolo domu. Jde pak totiž o mrtvou plochu. Záměrem bylo, aby park z krajiny moc nevyčníval. Travní směs jsme vybrali tak, aby byla pro okolí typická. První rok, když jsme louku vysévali, se některá semene chytla, jiná ne. Nechali jsme proto rostliny vzrůst, semena uzrát, jenže to s sebou nese i to, že místo uschlo a bylo nevzhledné. Na podzim jsme trávu posekali… Jde o cílený záměr. Potrvá zhruba tři roky než vznikne plnohodnotná louka.

Archeopark uspěl na architektonické soutěži v Mnichově, kde získal Iconic Awards 2017. Jak moc se dnes ukazuje, že bylo při budování místa důležité vsadit na moderní a netradiční design?
Chtěli jsme to tak od začátku. Samozřejmě hlavním cílem nebylo účastnit se architektonických klání. Do těch jsme se přihlásili až ve chvíli, kdy jsme viděli, že vzniklo kvalitní dílo. Nálezy světového významu mají být v adekvátně významné architektuře. Nemůžeme vystavit originály – jako třeba pavlovskou venuši – v garáži. To nelze. Tím pádem místo zajímá turisty i lidi, kteří jsou schopní ocenit nálezy samotné, ale i celý způsob podání. Designeři, architekti a další.
To mě zajímá. Jezdí do Pavlovai lidé přijíždějící hlavně za architekturou?
Ano, je to tak. Jde o nemalé procento návštěvníků.
Když jste loni na jaře uzavírali úvodní rok provozu, měli jste návštěvnost šedesát tisíc lidí. Tehdy jste to komentoval slovy, že jde o dvojnásobek očekávaného množství. Jaký je podle vás potenciál archeoparku? Sto, dvě sta tisíc?
Tolik asi ne. I když… Je třeba pracovat s tím, že hlavní nápor je v červenci a srpnu. V těchto měsících jsme na limitu toho, co park zvládne. Aspoň tedy hlavní budova. Pomíjím nyní areál, ve kterém chceme přes zimu připravit několik novinek. Dvanáct až čtrnáct tisíc návštěvníků je strop. Když tam přijde hodně lidí, necítí se komfortně. Každý si může přijít, kdy chce. Prohlídky jsou bez průvodce. Nejsme proto schopní regulovat počet návštěvníků jako třeba na mikulovském zámku. Tady víme, kdy prohlídky jsou, kolik na ně můžeme vzít lidí, a když je jich moc, řekneme, že je vyprodáno a zájemci mohou jít o něco později.

Podzim a jaro jsou ale v Pavlově jistě slabší.
Tam je navýšení počtu příchozích ještě možné. Dostaneme se celkově ke sto dvaceti nebo sto třiceti tisícům lidí.
Hlavní nápor je sice pryč, zajít se k vám ale dá ještě i v těchto chladných dnech. Proč si pro návštěvu vybrat právě listopad?
Minimálně pro zhlédnutí originálu pavlovské venuše. Vystavená je pouze měsíc, tedy čtyři víkendy. Kdo ví, kdy se taková příležitost znovu naskytne.
Před chvíli jste zmínil, že v okolí archeoparku chystáte několik novinek. O co jde?
Doufám, že příští rok bude lépe vypadat celé okolí. Chystáme k tomu informační panel, aby se návštěvníci něco dozvěděli o typických rostlinách, které tam rostou. Chceme být také více vidět na internetu. A pak máme jeden rest, který jsme letos nedotáhli. Mrzí mě to, nepodařilo se nám to z různých důvodů. Mluvím teď o archeologické stezce z Pavlova do Dolních Věstonic. Věřím, že pro příští sezonu se nám to podaří napravit. Jednotlivá zastavení budou u archeologických lokalit. Návštěvníci dostanou lepší prostorovou představivost, kde se sídliště lovců mamutů nacházela. Rozjely se nám také velmi dobře programy pro školy, ty mají skvělou odezvu. Postupně chceme nabídku rozšířit, stejně jako tu týkající se tamní knihovny. Také hodláme připravit další asi dvě nebo tři výstavy. Do budoucna se chceme věnovat rovněž experimentální archeologii.
Jak vlastně vypadal život lovců v těchto podzimních dnech?
Pokračovala lovecká sezona, poslední zabezpečení před zimou. To znamená vytváření zásob potravin a všech dalších potřebných surovin. Na podzim migruje zvěř, od dnešního září do listopadu tak mohla lovecká sezona kulminovat.
U Pavlova byl lidově řečeno poměrně cvrkot.
Určitě ano.

V čem vás podrobnější odhalení způsobu života tehdejších lidí překvapilo?
Po celou dobu budování a přípravy scénáře jsem se s tématem seznámil více, než jsem byl do té doby. Nové informace mi poopravily nebo prohloubily názory ve smyslu toho, jak byla tehdejší společnost komplexní. Málokdo si uvědomuje, že šlo o člověka současného typu: anatomicky stejného jako jsme my. Přemýšlel stejně, zřejmě měl velmi podobné emoce a zvládal se vyjadřovat asi zhruba stejně jako my. Alespoň tedy ve smyslu estetického vnímání a sociálních vztahů. Řešili konflikty, radostné situace i existenční problémy. Tehdejší společnost žijící v extrémních podmínkách dokázala být soběstačná po dlouhé tisíce let. Dnes už si neumíme skoro představit, že ti lidé tam žili čtyři až pět tisíc let. To je neuvěřitelná časová hloubka. Vezměte si jen, jakého stáří jsou naše města. Jde o zlomek toho, co tady prožili lovci mamutů.
Můžeme si od nich něco vzít? Mám na mysli třeba sociální vazby a podobně.
Necítím se být filozofem, ale základní humánní poselství tam skryto je. Skupina čítající zhruba sto šedesát jedinců musela společně fungovat, brát na sebe ohled a vzájemně si pomáhat. Dnes nás zajišťuje sociální systém, ale tehdy by jakýkoliv rozpor nepochybně vedl k rozpadu komunity a přímému existenčnímu ohrožení.
Dokážete si představit, že byste v tehdejších podmínkách žil třeba týden?
Velmi rád, ale nevím, jestli bych přežil. Asi by stálo za to si to vyzkoušet. Nové programy by měly vést k tomu, aby si děti či studenti uvědomili, že zdánlivě banální věci nebyly vždy samozřejmostí.
