„Každá doba má své velikány i své oběti, ale ne vždy se na každé vzpomíná. Někteří dojdou v zapomnění, na některé si ale vzpomeneme náhodou při příležitosti, která na určitou událost něčím upozorní. Tak je tomu i v tomto případě,“ vypráví jeho neteř Vlasta Dostálová, která se o jeho život dnes aktivně zajímá.

Kvůli době epidemie Covid-19, kdy nemohla být fyzicky s rodinou a přáteli ve styku, měla s manželem více času na přemýšlení. „Jsme ve věku, kdy už pročítáme poslední listy života. V minulosti jsme pracovali na rodinné kronice a ještě spoustu věcí jsme nedotáhli do konce, i když jsme si to slíbili. Také v této době odešlo na věčnost několik členů z rodiny, které jsme z důvodů vládních nařízení ani nemohli doprovodit na jejich poslední cestě,“ vzpomíná žena.

Pomyslně se vrátili do minulosti, protože ve čtvrtek osmnáctého března navíc uplyne už sto let právě od narození Josefa Červinky. Strýc Vlasty Dostálové se narodil Janu a Julii Červinkovým jako deváté dítě, aby ho následovali ještě dva další sourozenci.

„Život tehdejší doby nebyl vůbec jednoduchý, ale sourozenci se postupně osamostatňovali a zakládali vlastní rodiny. Dva zemřeli ještě jako malé děti a dospělosti se jich dožilo jen devět. Strýc Jožka, jak se mu v rodině říkalo, se vyučil po absolvování základního vzdělání řemeslu,“ popisuje Dostálová.

Původním povoláním působil Červinka jako zámečník. Ve svých devatenácti letech ale požádal již v době protektorátu o vstup do vládního vojska. To po likvidaci zbytku Československa nacistickým Německem představovalo náhradu za rozpuštěnou původní československou brannou moc. „Jedním z důvodů vytvoření protektorátního vojska byla snaha o omezení sociálních dopadů alespoň na menší část gážistů rozpuštěné armády. Po jednáních tehdejších vládních představitelů padlo rozhodnutí, že nepřesáhne počet osmi tisíc mužů. Stanovili i počet generálů, rotmistrů a podobně,“ vysvětluje neteř jednoho z příslušníků.

Při odvodech každý rok zájemci plnili přísná kritéria. Zahrnovala dobrý zdravotní stav, árijský původ, mravní způsobilost, bezúhonnost, věk od osmnácti do čtyřiadvaceti let, českou národnost nebo výšku nad 165 centimetrů. Podepisovali závazek na pětadvacet let.

„Dne desátého září 1940 tak našeho strýce zařadili do stavu. Sloužil v Praze, Benešově, Písku, Lipníku nad Bečvou a v Bučovicích. Pokud si položíme otázku po motivaci mladých mužů ke vstupu do protektorátního vojska, nejvýznamnějším je nesporně snaha o vyhnutí se pracovnímu nasazení v Říši a otrocké práci v bombardovaných německých továrnách. Významné procento „vladařů“ ale patřilo k odpůrcům režimu, takže je motivovala také příprava boje proti okupaci,“ doplňuje Vlasta Dostálová.

Připouští, že se o této skutečnosti dlouho mlčelo. „Až čirou náhodou při dohledávání ve Vojenském historickém archivu jsme narazili na knihu od historika Ivo Pejčocha, kde vysvětluje, co to vlastně vládní vojsko bylo a o jeho ztrátách v letech 1939 až 1945. K našemu nemalému překvapení tam je také uveden náš strýc. Bohužel i on byl obětí, ale velmi mladou,“ popisuje.

Zemřel podle ní v pouhých dvaadvaceti letech, když dvaadvacátého května 1943 onemocněl při náročné službě těžkým zápalem plic, aby ho léčili na ošetřovně praporu i v nemocnicích. Zmiňuje i tuberkulózu, která zpečetila jeho beznadějný stav.

„Dle vyjádření tehdejšího vojenského lékaře Lva Skuly nebyl pro válečnou dobu dostatek potřebných léků. Pobýval na posádce v Bučovicích, odkud ho dvacátého listopadu 1943 převezli do rodných Rašovic, kde následujícího dne zemřel v kruhu svých nejbližších. Třiadvacátého listopadu ho Rašovičtí pohřbili s oficiálními poctami, nic takového se přitom až do dnešních dnů v obci nekonalo,“ zdůrazňuje Dostálová.

Dobře si vzpomíná na okamžiky, kdy jako dítě chodila se svojí babičkou na hřbitov. „Ta vždy stále tiše u hrobu a stírala slzy ze své zástěry. Byl tam pohřben i můj dědeček, její manžel a druhý její syn, můj strýc, též voják. Ten sloužil základní vojenskou službu a zemřel osmnáctého února 1948 na tyfus ve svých čtyřiadvaceti letech. Při návštěvě rodinného hrobu v Rašovicích, kde ji odpočívají i moji rodiče a mladší bratr, vzpomínám a hluboce se skláním s poděkováním za vše, za jejich životy,“ dodává Vlasta Dostálová.