Na večer, který tisícům lidí převrátil život na ruby, vzpomíná už v relativním bezpečí zrekonstruované novostavby. Chvíle, které připodobňuje ke zlému snu, jí z mysli již nikdy nevymizí. „To, co přišlo, jsme nikdo nečekali. Čekali jsme bouřku, která se přežene tak jako pár dní před tím. Tahle bouřka byla ale jiná. Neměla jsem z ní vůbec dobrý pocit,“ říká matka dvou malých dcer.

Tříletou Viktorii vykoupala a šla ji do dětského pokoje uspat. „Vítr se opíral do střechy, byly to velké nárazy a vše hrozně dunělo. Malé ani mně nebylo dobře po těle. Na uspávání jsme proto rezignovaly a sešly jsme dolů. Zrovna od nás odjížděl tchán a manžel se s ním loučil. Za půl minuty po tom, co odjel, mu z ničeho nic telefonoval. Hovor se přerušil, tchán jen stačil říct, že vidí tornádo,“ pokračuje v popisu děsivých událostí mladá žena.

Stála za velkými francouzskými okny a pozorovala, jak dědeček jejích dcer zařazuje zpátečku a couvá. „A pak jsem neviděla už nic. Jen něco velkého letět kolem domu. V hlavě se mi přehodil nouzový režim, popadla jsem malou a utekla s ní do koupelny. Nic lepšího mě nenapadlo. Kdysi jsem viděla dokument o amerických tornádech. Radili v něm schovat se do místnosti bez oken,“ rozpomíná se na chvíle hrůzy Juráčková.

Tornádo jim vymlátilo všechna okna v domě. S Viktorií v náručí tlačila do dveří, aby se nerozletěly. Její muž Aleš se v mezičase stihl schovat do komory pod schodištěm. „Báli jsme se o sebe. Nejprve jsem slyšela hrozné rány a hluk. To když do domu narazil několikatunový těžký kontejner, který probořil obvodovou zeď. Chvíli na to už bylo ticho a klid. Když jsem otevřela dveře, všude byl nepořádek. V první chvíli mi nedocházelo, že to nebude jen o tom, že to dneska zametu a zítra uklidím zbytek,“ pokračuje pětatřicetiletá žena.

V hlavě měla divné prázdno. Necítila žádné emoce. Ani hysterii, ani smutek. Podle psychologů právě takto reaguje mozek v přirozené obraně před stresovou situací. „Jen jsem stála a hleděla na dům. Vypadal strašně. Postavili jsme ho na okraji Moravské. Dodnes nemáme sousedy. Kusy střech, bahno, plechy a dokonce i solární panel. To vše jsme měli v obýváku. K tomu jsme zjistili, že na ulici začal unikat plyn. Vyběhli jsme proto oknem ven,“ popisuje scénu jako vystřiženou z katastrofického filmu.

O rozsahu škod tehdy ještě neměli ponětí. Mysleli si, že zasažená byla jen ulice, ve které bydlí. „Rozhlédla jsem se kolem sebe. Jediný barák neměl střechu. Šli jsme Moravskou k mojí mamce tou stejnou cestou, kterou jsme se od ní odpoledne s dcerou vracely domů. Jenže rázem jako bych byla v cizím městě. Vše bylo k nepoznání. I lidé a jejich výrazy,“ vypráví Juráčková.

Tornádo zasáhlo také dům její sestry, která bydlí nedaleko, i mámy a jejího manžela. „Sestru s malým, tehdy čtyřměsíčním, synkem zachránil manžel. Měl divný pocit, doběhl do ložnice a odtáhl je dolů po schodech. V tu chvíli spadla celá střecha a zhroutila se právě do ložnice,“ zmiňuje další pohnutý příběh z tornádové obce.

Několik dní byla v šoku a neschopná cokoli dělat. „Vnímala jsem rozbitou dědinu, ulici, po které jsem denně chodila do školy, a kde šlo k zemi asi šest domů. Bylo mi z toho smutno. Tady jsem opravdu vyrůstala? Pohled na kostel, ze kterého se tyčilo jen torzo kostelní věže. Pořád jsem si říkala, že to nemůže být pravda. Zmizely všechny orientační body. Můj manžel šel na radnici ze zadní strany, kudy jsme běžně chodívali, a minul ji. Nebyly tam stromy, keře, ploty, ani zemědělská hala,“ popisuje Juráčková.

Tornádo na domě Juráčkových napáchalo škody za dva a půl milionu korun. „Vydržela nám střecha, jen uletěly nějaké tašky. Do domu tedy nezateklo. Ale to byla asi jediná výhra. Dům byl kompletně zničený. Okna vysklená a dovnitř napršelo právě okny. V obýváku, jídelně a kuchyni jsme měli hromady suti. Podlaha byla promáčená a na odpis. Omítky v obýváku pokrývalo bahno. Nábytek byl otlučený. Něco jsme vyměnili, něco jsme si ponechali, přestože už to s sebou neslo otisky řádění tornáda. Vysklená byla trouba i mikrovlnka,“ vypočítává žena z Moravské Nové Vsi.

Nejvíce to však odnesl dětský pokoj. „Prakticky vše jsme museli vyhodit. Tornádo totiž zvedlo do výšky čtyř až pěti metrů stavební buňku, kterou měli sousedi u rozestavěného domu. A vymrštilo ji přímo do míst, kde je dětský pokoj. Spadla příčka mezi pokojem a šatnou. A přímo dcerce do postýlky. Nechci domyslet, co by se stalo, kdyby přišlo tornádo o půl hodiny později a já bych v mezičase Viktorku uspala,“ kroutí hlavou.

Juráčkovi bydleli nejprve krátce v Prušánkách, potom dva měsíce v Brně a nakonec tři měsíce v Týnci. Do opraveného domu se stěhovali loni koncem listopadu. Jen týden nato se jim narodila druhá dcera Anežka. „Převezli jsme poslední věci z Týnce a ráno už jsme spěchali do porodnice,“ usmívá se teď už dvojnásobná máma.

Ví, že je i přes všechny strasti je důležité vzchopit se a jít dál. „Je třeba se vrátit do normálního života. Na to, že máme dědinu rozbitou, jsme si zvykli, však ona se dá zase do pořádku. Tornádo vnímám jako něco, co bylo, a snad už nebude. Kdykoli jde bouřka, jako třeba před pár dny supercela, popadá mě úzkost. Stála jsem na terase a tlačila ji očima pryč. Nebylo to moc příjemné. Z bouřky má strach i Viktorka. Přestože si myslím, že všechny ty strasti zvládla nejlépe. Obrečela sice dětský tablet s krtečkem, ale jinak jen řekla, že se nedá nic dělat a že je to škoda. A šla dál,“ rozpomíná se pyšná máma.

Překvapilo ji, jak ve chvílích krize zafungovala komunita lidí v obci. „Hodně jsme si všichni od počátku pomáhali. Dokonce i ti, kteří se roky neměli rádi a nevycházeli spolu. Tornádo lidi stmelilo. Mně pomáhalo a překvapovalo, kolik známých mi napsalo nebo zavolalo a zajímalo se, jestli něco nepotřebujeme. Někteří pro nás dokonce uspořádali sbírku. Člověk si řekne, že se sice stalo něco hrozného, ale že na to vlastně není sám,“ vyznává se Juráčková a přiznává, že radary a aplikace o počasí se staly již nedílnou součástí jejího chytrého telefonu.