Uhde psal v utajení až do sametové revoluce. Podepsal Chartu 77, publikoval v samizdatu a spolupracoval i se zahraničními divadly.

A přestože se zákazem psaní počítal, byla to pro něj silná rána. „Když jsem si v Rudém právu přečetl, že mám být zakázán, neuměl jsem situaci dost dobře čelit. Těžce jsem se s tím vyrovnával. Měli jsme dvě děti a manželka odešla pracovat, aby nás uživila. Já jsem dělal muže v domácnosti. To nebylo jednoznačné neštěstí, ale existenčně to bylo opravdu zlé,“ popsal Uhde.

Zákaz psaní posílil Uhdeho zájem o politiku a po sametové revoluci přijal nabídku svého přítele Petra Pitharta, aby se stal druhým polistopadovým ministrem kultury. Po vzniku samostatné České republiky působil i jako předseda Poslanecké sněmovny. „Z polistopadové éry si jej pamatuji jako důležitého politika, který ale nikdy neztratil na svých intelektuálních kvalitách,“ poznamenal politik a Uhdeho přítel Michael Žantovský.

Dramatik ale politiku opustil po osmi letech s tím, že se nevrátí. „Myslím, že mé působení v politice nebylo úspěšné. Potřeboval jsem ale pochopit, že v ní nejsem talentovaný,“ zhodnotil Uhde.

V Brně se dalo pracovat

A přestože centrem nejen politického a kulturního dění podle něj byla Praha, na rodné město nezanevřel. „Nedovedu si představit, že bych v Praze trvale žil. Zdůvodnění je téměř sobecké. V Brně se toho dělo podstatně méně, takže se tam dalo pracovat,“ doplnil.

Právě v Brně propojil svůj osud s Divadlem Husa na provázku, pro které napsal i asi nejproslavenější hru Baladu pro banditu. „Patřil ke klíčovým provázkovým autorům. Nejen v období před revolucí, ale i po něm. Ještě donedávna jsme uváděli hru Mariina volba, kterou napsal s Milošem Štědroněm,“ řekl ředitel brněnského divadla Miroslav Oščatka.