Někteří jedou navštívit své příbuzné, další se vrací z vánočních nákupů. Je 21. prosince 1950. Do autobusu jedoucího z Podivína do Velkých Bílovic na Břeclavsku nastupuje i tehdy sedmnáctiletá Růžena Suchyňová. K železničnímu přejezdu autobus přijíždí před půl šestou odpoledne. Když kolem projede nákladní vlak, hradlař zvedá závory. Ovšem k přejezdu se blíží ještě rychlík. Ozývá se velká rána.

„Létali jsme z autobusu až do drátů. Údajně až třináct metrů. Lidé začali vyskakovat z brzdícího rychlíku. Slyšela jsem, že když začal vlak brzdit, otevřela jedna žena okno a vyhodila své malé dítě v peřince do sněhu,“ vzpomíná před pár lety pro Deník Rovnost Suchyňová, dnes Zapletalová.

Tehdejší masakr přežila. Mnozí cestující ale mají datum 21. prosince na náhrobku. Autobus zůstává rozříznutý na dvě části. „Bylo tam přítmí. Ležela jsem na hromadě mrtvol. Chtěla jsem pomoci někomu vedle mě, ale zvedla jsem jen vlasy z cizí hlavy," připomíná Zapletalová otřesný moment. Po nehodě stráví celý rok střídavě v nemocnici ve Valticích.

Její milý Mikuláš se svou budoucí manželku vydal na místo hledat ihned, jakmile se o kolizi dozvěděl. „Sedl jsem na kolo a jel se tam podívat. Mrtví už byli naskládaní u hradla. Na lokomotivě byly hadry, střeva, ruce…," těžko hledal slova. O několik měsíců později si řeknou ano.

Při střetu podle oficiálních zpráv umírá čtyřiatřicet lidí, dalších šestapadesát je zraněných. V přecpaném autobuse je podle svědků kolem devadesáti lidí. Cestující z rychlíku s výjimkou topiče jsou bez zranění.

Štěstí mají dva chlapci z Prušánek, řidič je kvůli přeplněným místům odmítl vzít. „Vy jste mladí, můžete ještě jít pěšky," říká jim podle Zapletalové. „Kluci potom to neštěstí viděli a objímali se, že je řidič zahnal," doplňuje žena.

Zdroj: Deník/Přemysl Spěvák

Nový památník obětem železničního neštěstí v Podivíně.

Navečer přichází zpráva o tragédii do Velkých Bílovic. Všichni, kdo mají někoho domácího v Podivíně, běží tam a hledají své drahé mezi mrtvými. Druhý den časně ráno se tam vrací. „Jeřábem zdvihli lokomotivu a pod ní bylo nalezeno pět mrtvých. Mezi nimi byla bratrova dceruška Fanda Spěváková,“ píše jedna z pamětnic ve svém deníku. Dívce bylo čtrnáct let.

Terezie Hrdličková z Podivína přichází během chvíle o oba rodiče. Tehdy je jí jednadvacet měsíců. Vychová ji její teta Anna Kalábová. Co se tehdy stalo, se dovídá pouze z vyprávění. „Tatínek mě toho dne v náručí odnesl k tetě. Poprosil ji, aby mě chvíli pohlídala, že jede s maminkou jen na otočku autobusem do Moravského Žižkova popřát pěkné svátky příbuzným z maminčiny strany,“ vypráví s chvěním v hlase Hrdličková.

Tragédie se stala vinou zkratu hradláře Eduarda Šukelta, který v tu dobu zvedal na přejezdu závory. Za své pochybení dostal pět let za mřížemi, za tři roky ve vězení zemřel. „Naproti přes sraňky stál nákladní vůz. Když kolem projel nákladní vlak, hradlář zvedl závory. Nákladní auto se rozjelo proti nám, ale přejezd byl úzký, a tak náš řidič zastavil, aby mu dal přednost. Náklaďák projel a pak se ozvala strašná rána," přibližuje další z cestujících v autobuse.

Po děsivém nárazu vyletěla oknem ven a dopadla na koleje. „Všude kolem kusy těl, nářek zraněných, spousta krve, zmatek," vzpomíná.

Na Štědrý den 1950 je vypravený obětem neštěstí státní pohřeb. Účastní se jej přes pět tisíc lidí. Obřad se koná před podivínskou radnicí, přijíždí i členové tehdejší vlády.

K sedmdesátiletému výročí jedné z největších tragédií na železnici odhalili představitelé Velkých Bílovic a Podivína památník obětem tohoto neštěstí. Stojí na místě bývalého přejezdu. Původně naplánované společné setkání s pamětníky museli zástupci obou radnic kvůli zpřísněným koronavirovým opatřením zrušit.