Už jste si konec uvědomil?
Uvědomuju si to minimálně posledních deset let. Každý další a další školní rok byl stále náročnější. Organismus je hlavně psychicky dost opotřebovaný. Rok jsem ještě přesluhoval. Měl jsem prvňáky a bylo potřeba, aby měli stejného učitele alespoň dva roky.

Jedna vaše životní etapa končí, nová začíná. Co ve vás převládá? Konec nebo začátek?
Asi mi to teprve dojde na začátku září, kdy půjdou děti do školy a já zůstanu doma. Někteří mi říkají, že to bude bezva, jiní zase, že si mě v důchodu neumí představit.

Takže poměr zklamání - nadšení zatím jasný nemáte?
Asi nemám ani jedno. Jsem realista. Bude to změna, ale mám tolik plánů…

Prozradíte co?
V Sedleci pomáhám bratrovi s vinohradem. Nevím, jestli to mohu prozradit, ale vzhledem k mému čtyřicetiletému působení a tamním výjimečným specifikům, mám v plánu sepsání publikace. Materiály jsem začal sbírat už před lety, zdaleka však nejsem hotový. Pracovní název je Lanžhotsko-český slovník. Kromě výrazů tam budou i historky. Jak to nakonec dopadne, Bůh suď. Leopold Králík končí ve školství po čtyřiceti letech.

Co vám školství dalo, případně vzalo?
To je těžké. Jestli mi něco vzalo, pak možná zdraví. Zatím to ale není nijak poznat. Tak jak někdo řekne, že už v deseti letech chtěl být učitelem, u mě to bylo jinak. Ještě před nástupem do praxe jsem si to neuměl představit. Časem jsem si osvojil poučku, že není důležité dělat, co tě baví, ale aby tě bavilo to, co děláš. Snažil jsem si v kantořině najít něco zajímavé a důležitého. Fascinuje mě jedna věc.

A to?
Jako kantor jste devětadevadesát procent sám s dětmi. To je obrovská síla. Za čtyřicet let jsem ve veřejnosti ani u odpovědných lidí nenašel nikoho, kdo by si to uvědomil a využil ve svůj prospěch.

Měl jste dříve ambice stát se například ředitelem školy?
Po revoluci mě ukecali k tomu, abych se přihlásil do konkurzu na ředitele, ale z nejrůznějších důvodů to tehdy nevyšlo. Pak už jsem se nepokoušel.

Mrzí vás to?
Vůbec. V životě věřím, že cokoliv se stane, stane se pro moje dobro.

Vzpomínáte na svůj první ročník?
Žádnou z dalších tříd si nepamatuju tak přesně, jak tu první.

Potkáváte ty žáky dodnes?
Některé ano. Teď jsem potkal jednu žačku asi po pětatřiceti letech. Ptala se mě, jestli vím, kdo je. Věděl jsem. (úsměv) Potěšilo mě to.

Co vás vůbec přivedlo mezi učitele?
O prázdninách jsem chodil na brigádu do Gumotexu. Když jsem tak před šestou ráno šel v davu do fabriky, říkal jsem si: Dělej všechno pro to, abys tak neskončil. (smích)

To se podařilo, ne?
Jo, jezdím až na osm.

Co byl váš nejsilnější zážitek?
Dost blbě si pamatuju, takže… Před měsícem jsem měl rozloučení s kolegy. Přijeli i ti bývalí. Moc mě potěšilo, že přišli. Společně mi připravili překvapení. Do hmoty jsem otiskl nohu. Údajně to vypálí a po domluvě s městem ji umístí před budovou školy. Podobně jako je v Los Angeles chodník slávy.

Koneckonců jste se přeneseně řečeno otiskl do života spousty školáků.
Asi v tom nějaká symbolika je. Pokud se to podaří, velmi mě to potěší.

Kolik žáků jste vyučoval?
Kolega Milan Kocmánek to spočítal na necelých čtyři sta. Na prvním stupni je dětí méně. Kantoři na druhém mají číslo podstatně vyšší.

Pokud správně počítám, začínal jste v roce 1976.
Tehdy jsem dostal pracovní smlouvu, ale rok jsem byl ještě na vojně.

Dobře. Srovnejme tedy školáka z roku 1977 a 2017. Je to velký rozdíl?
Není. Rozdíl je v tom okolo. Změnilo se školství, školy, přístup rodičů i veřejnosti. A všechno k horšímu. Děti jsou v tom nevině.