Tam přijíždíme už za tmy. „Nachystejte si čelovky a reflexní vesty. Je tam hrozný chaos," upozorňuje nás Robert. Ve mně začíná stoupat nervozita, zvlášť když vidím policejní auta a dodávky. I ve tmě spatřujeme dlouhou řadu lidí, kteří čekají na autobusy jedoucí k rakouským hranicím. Nosit věci do provizorního skladu nám pomáhají dva uprchlíci. Potom se nás dobrovolníků, kteří v táboře zůstáváme, ujímá Jan Skalík. Kamarády, kteří umí arabsky, posílá ke kolejím, odkud přicházejí uprchlíci. „Často ani nevědí, že v táboře dostanou najíst a napít a můžou zde přespat. Proto zůstávají ležet v zimě na zemi uprostřed pole. Musíte je sem přivést," vysvětluje.

Mířím ke stanu, kde se rozdává jídlo. Dávám kousek buchty, rohlík s konzervou tuňáka a vodu. Jsme hned u srbských hranic, proto jsme první zastávka lidí, kteří jsou vyčerpaní a bez jídla už několik hodin, takže nápor je veliký. Míří ke mně rodiny s dětmi a já nestíhám doplňovat zásoby, které velice rychle ubývají.

Na druhý den se ocitám ve stanu hned u řady na autobus. Největší poptávka je po přikrývkách a taškách. Uprchlíci nemají nic, v čem můžou přenášet věci, proto je nechávají ležet na zemi. Najednou ke mně přijde plačící žena se třemi dětmi. Nejdřív jí nerozumím, ale potom si nás všimne muž stojící v řadě, který je také ze Sýrie a pomůže mi s překladem. Chce, abych jí pohlídala děti, protože nemůže najít svého manžela. Beru si roztomilou tříletou holčičku a dva chlapečky k sobě do stanu. Jsem nervózní. Je tma a obrovský chaos, takže k rozdělování rodin dochází často. Navíc nejstarší chlapec se neustále pokouší otce najít sám, takže ho musím hlídat. Naštěstí ho nakonec nacházíme.

Kvůli tomu, že se maďarský stát do pomoci nezapojuje, panuje v táboře jistý chaos a dochází k plýtvání věcmi. Rodiny vůbec nevědí, co je čeká. Dáváme jim jídlo, oni si s ním sednou na zem a najednou je bere policie a odvádí do autobusu. Oni ho zmateně pouštějí na zem. Pálení spacáků a karimatek nařídil naopak červený kříž z hygienických důvodů.

Mám pocit, že tohle je místo, kde znovu ožívají hodnoty humanismu. Uprchlická krize už nikdy nebude teoretickým problémem. Alespoň pro mě zůstane spojená s třemi mladými syrskými studenty uprchlíky, kteří bez váhání navlékli reflexní vesty a celý den mi jen tak pomáhali rozdávat jídlo a hlavně s komunikací s ostatními. A také s rodinou cestující s půlročním miminkem, které jsem jim v noci pomáhala zahřívat. Nepotkala jsem žádné agresivní mladíky, kteří jedou zničit Evropu, ale zmatené unavené lidi, kteří hledají bezpečí.

HANA NENIČKOVÁ

Autorka je studentka z Kyjova