Vězni nejraději cvičí. Chtějí mít větší svaly než strážní, říká ředitel věznice

Jak rychle jste si na podobné věci zvykl?

Není to něco, co by člověk zažíval každý den, takže to chvíli trvalo. Už to ale rozhodně není stejné, jako když jsem přišel k první mrtvole. Nechci ani počítat, kolik jsem už viděl mrtvých těl nebo vězňů, kteří se pokusili oběsit třeba na tkaničkách od bot nebo si zkusili podřezat žíly či krk.

Zažil jste i vzpouru vězňů?

Ve věznici, kde jsem pracoval, se nikdy nic podobného nestalo. Vysílal jsem ale do jiného vězení v Čechách deset strážných, kteří tam měli se vzpourou pomoct. Je to běžná praxe.

Jak dlouho už děláte ředitele věznice?

Zhruba tři roky. Procestoval jsem už tři věznice v republice. Nejdřív jsem vyhrál konkurz na ředitele pražské věznice na Pankráci, tam jsem byl asi rok a jeden měsíc.

Proč jste tam skončil?

Generál tehdy mezi sebou vyměnil ředitele čtyř věznic a mě převelel do Kynšperku nad Ohří v Karlovarském kraji, což pro mě byla cenná zkušenost. Šlo totiž o obrovskou věznici, která měla kolem tisíce vězňů, a jenom obvod budovy byl dva kilometry. Někteří strážní po areálu dokonce jezdili na kole, protože na chození byla příliš velká.

Přečtěte si také => Přeplněné věznice: V kuřimské kapacitu i překračujeme, říká mluvčí

Proč jste si vybral kariéru ve věznici?

K vězeňské službě jsem se dostal po tom, co jsem dokončil pedagogickou fakultu v Brně, jedna z mých aprobací byla totiž pedagogika volného času. Věděl jsem, že v bohunické věznici je volné místo pedagoga volného času, tak jsem se přihlásil. Místo jsem nedostal, ale poradili mi, abych nastoupil do normální služby, že budu mít jako vysokoškolák velký potenciál k postupu výš.Zdroj: DENÍK/Attila Racek

Bylo to správné rozhodnutí?

Ano, práce mě baví a rozhodně nástupu k vězeňské službě nelituji. Tehdy mi řekli, že pokud si jednou uniformu obléknu, nebudu ji chtít svléct. Měli pravdu, už ji mám osmnáct let.

Jak mohou vězni volný čas využívat?

Snažíme se jim nabízet co nejvíc aktivit, aby jen celý den neleželi v posteli nebo se nedívali na televizi. Přes den se jim věnují různí specialisté, třeba sociální pedagogové nebo vychovatelé. Zároveň tu máme různé zájmové kroužky, knihovnu, kulturní místnost nebo posilovnu.

Není budova věznice malá?

Stísněné prostory nám to tu komplikují, komfort pro aktivity není tak velký, ale snažíme se využít každou místnost, kam můžeme dát třeba rotoped nebo hrazdu. O posilovnu je u vězňů velký zájem, nejradši by do ní chodili každý den, aby měli větší svaly než my.

Musí vězni i pracovat?

Mají ze zákona povinnost pracovat, ale jen pro vězeňskou službu, respektive pro stát. Pokud chceme, aby pracovali u cizích firem, musíme mít jejich souhlas. Kritéria, abychom odsouzené vůbec mohli pustit mimo věznici, jsou ale přísná. Rozhoduje o tom desetičlenná komise a každou žádost musím schválit i já.

Je o práci mimo věznici zájem?

Rozhodně, pracují venku rádi. Hlavní je pro ně motivace, že se mohou dostat ven z areálu. Ve firmách potom dělají pomocné práce, pracují v kantýnách nebo jako skladníci. Firmy po nich chtějí hlavně lehčí práci, kterou je mohou rychle naučit, protože z vězení lidé odejdou třeba za dva měsíce a nevyplatí se je složitě školit. Občas ale zůstávají u firmy, kde pracovali, i po propuštění.

Je o vězně zájem?

Ano, nedokážeme ani vyhovět všem firmám v okolí, které by je chtěly zaměstnat. Klidně by přijaly i dalších patnáct lidí, které ale my už nedokážeme vybrat, protože nesplňují bezpečnostní kritéria. Naši vězni jsou často efektivnější a lepší pracovníci než ostatní. Šanci na práci tedy dostanou. To, že byl někdo ve vězení, už není takové stigma jako třeba před pěti lety. I odsouzený člověk, který vyjde z vězení, může pracovat, poplatit si své věci, nájem a nemusí se vracet zpátky k zločinu.

Kolik firem břeclavské vězně zaměstnává?

Je jich osm. Pracují hlavně v Břeclavi, v Podivíně a Brumovicích, ale máme i firmu v Bojkovicích, která je odsud devadesát kilometrů daleko. Přesto se jim vyplatí každý den přijet do Břeclavi, vyzvednout si sedm vězňů, odvézt je do práce a odpoledne je zase přivézt. Děláme i workshopy, kde přesvědčujeme firmy, aby daly předsudky vůči vězňům stranou. Když z nich mají zaměstnanci špatný pocit, klidně přijedeme a vysvětlíme jim, že jde o lidi, kteří nejsou nebezpeční a třeba je za dva měsíce pustíme.Zdroj: DENÍK

Kvůli čemu jsou u vás vězni většinou zavření?

V části, kde máme jen dohled, jsou to hlavně podvody, loupeže, ublížení na zdraví a drogy. Nemusel je sem přímo poslat soud, časem se mohli dostat z přísnějšího zabezpečení do mírnějšího třeba kvůli dobrému chování. My tomu říkáme, že se prozametají systémem. Jsou tu i lidi, kteří začínali v naší části s ostrahou.

Tam jsou lidé za jaké zločiny?

Je to podivné, ale jde hlavně o zanedbání povinné výživy nebo maření výkonu úředního rozhodnutí. Vypadá to na banality, ale vesměs to jsou recidivisté. Soudcům tedy už nezbývá jiná možnost, než je zařadit do věznice s ostrahou. Máme tu ale i vrahy a lidi odsouzené za loupeže.

Podle čeho se rozhodujete, koho z nich pustíte pracovat mimo vězení?

Řešíme především dopad na společnost, tedy jak moc neúnosné by bylo pro lidi, kdyby se vězni v hlavě něco otočilo a on utekl. Když nám uteče člověk z části s ostrahou, který jen dluží za alimenty, není to společensky tak neúnosné. Ačkoli to samozřejmě není správné, společnost to zvládne. Rozhodně nepustíme ven vraha ani nikoho, kdo loupil.

Přečtěte si také => Věznice hlásí plno. V Břeclavi letos přibude dalších 170 vězňů

Nicméně jste z požadavků trochu slevili.

Ano. Společnost se sice pořád snažíme chránit, ale už třeba pouštíme ven lidi, kteří by před pěti lety tuto šanci asi nedostali. Snažíme se dát jim šanci na začlenění do společnosti, protože se jim například blíží propuštění z věznice. Pak už záleží jen na nich, jestli toho využijí, nebo zklamou. Když ale něco poruší, ven se už nepodívají.

Snažíte se tak snížit recidivu?

Je to jedna z možností. Opačný názor je ten, že pokud se lidé vězení nebojí, nebudou mít ani strach, že se tam vrátí, a budou páchat zločiny dál. Myslím si ale, že od nějakých středověkých praktik bychom měli upustit a spíš se jim pokusit věci trochu napravit v hlavách. V České republice tvoří recidivisté zhruba sedmdesát procent vězňů, to je jedno z nejhorších čísel v Evropě. S tím musíme něco dělat.Zdroj: DENÍK/Attila Racek

Stává se někdy, že by vám nějaký vězeň z práce utekl?

Občas ano. Někdy jim dáváme i něco jako opušťáky, kdy mohou na tři dny odejít z vězení, musí se ale vrátit načas. Někdy se na nich ale podepíše radost z toho, že jsou volní a mohou si dělat, co chtějí, a nepřijdou ve smluvenou dobu. Většinou se ale vrátí třeba o den později nebo je najdou policisté na adrese jejich trvalého bydliště. Potom je může soudce za trest poslat do přísnějšího typu věznice a mohou dostat i několik měsíců navíc k trestu.

Kolik máte nyní vězňů?

Máme jich 227, což je o čtyři víc, než je naše kapacita. Jsme tedy přeplnění, nicméně situace není tak strašná jako v ostatních věznicích. Za tři měsíce, které jsem tady, už jsme měli i 240 vězňů.

Jak situaci řešíte?

Musíme zmenšit prostor pro jednoho vězně ze čtyř na tři metry čtvereční, což pro odsouzené není zrovna příjemné. Když je v místnosti, kde mají být čtyři lidi, pět nebo šest vězňů, působí to velmi stísněně a objevují se ponorkové nemoci.

Pomohla by další amnestie?

Určitě by nám vyřešila problém, ale radši bych byl, kdyby se víc využívala možnost podmíněného propuštění. Není dobré, aby se vězni propouštěli ze dne na den, není totiž jednoduché rozhodnout, kdo je připravený z věznice odejít.

Břeclavská věznice na začátku roku oslavila dvacáté výročí. Jak?

Událost jsme trochu upozadili kvůli tehdejším útěkům z věznice. Chtěli bychom tedy už správně oslavit další výročí za pět let, snad by se to mělo povést tak, jak si to tato událost zaslouží. Zároveň plánujeme vydat i publikaci, která pětadvacet let této věznice zmapuje.

Co plánujete do budoucna?

Největší projekt je rozšíření věznice v Poštorné, která leží necelých pět kilometrů odsud. Chceme ji otevřít v červenci. Nově pojme až dvě stě vězňů.