Jak jste se seznámili?

Milad: Bylo to v roce 2010 prostřednictvím mé tety. Začala vyprávět o svých sousedech, kteří mají mladou a pěknou dceru.

Seba: Je dobré, že někdy fungují tradice a rodiče pomáhají se seznámením.

Milad: Pak byly volby a Seba u nich pomáhala. Tam jsem si jí všiml poprvé. Velmi se mi zalíbila.

Manželé jste od stejného roku?

Milad: Ne, to bylo až o rok později. V rodině zemřel strýc a proto jsme svatbu odložili. Pak se ale ve městě stalo velké neštěstí. Jednu neděli vtrhli do kostela ozbrojenci a zabili asi třicet lidí a mnoho zranili. Svatbu jsme proto museli odložit podruhé.

Jaké to bylo, když se váš běžný život ze dne na den změnil v život uprostřed války?

Milad: Můj bratr pracuje pro armádu jako kuchař. Proto měl o tom, co se děje, dobré informace. Když zjistil, že se Islámský stát blíží k Mosulu, řekl nám, ať se připravíme. Věděli jsme, že může být ohrožené i naše bydliště. Řekl nám, ať si nachystáme všechny dokumenty a potřebné doklady, protože odchod může nastat kdykoliv. Ale Islámský stát si nevybral přímou cestu na Mosul a naše město Karákoš obešel obloukem.

Takže se vám první vlna útoku na Mosul vyhnula. Co se dělo potom?

Milad: Pořád k nám přicházely zprávy z Mosulu, že se tamním křesťanům nic nestalo a lze mezi naším městem a Mosulem normálně cestovat. Tvrdily, že je to bezpečné, ale oblasti byly už oddělené. Naše okolí ochraňovali pešmergové, tedy kurdské milice. Čtyřiadvacátého června 2014 najednou začalo ostřelování Karákoše. Museli jsme náhle pryč z města, dokud nám neřekli, že se smíme vrátit.

Co se dělo potom až do srpna, kdy Islámský stát obsadil Karákoš?

Milad: Vůbec jsme neměli vodu ani elektřinu, protože to vše k nám přicházelo z Mosulu. Vodu zapnuli vždy jen jednou za den. Bratr nám vzkázal, že máme být připravení, že město i celá oblast mohou padnout každou chvíli. Podmínky k životu byly horší a horší. Muslimové začali vyhánět křesťany z Mosulu, dali jim dvaasedmdesát hodin na odchod. Obhajovali si to tím, že křesťané jsou tam cizí a nepatří do města, leda by konvertovali. Zabavovali jejich majetek a dokonce některé dívky unesli.

Jaká atmosféra po takových zprávách ve městě vládla?

Milad: Lidi ovládal strach a hrůza. Začali jsme myslet na odchod z města. To trvalo až do půlnoci šestého srpna 2014, kdy začali islamisté ostřelovat Karákoš.

Který okamžik byl rozhodující, kdy jste si řekli, že musíte odejít?

Milad: Bylo to ráno po ostřelování, přímo před našima očima se stalo strašné neštěstí.

Seba: Uprostřed ulice postávala matka se dvěma dětmi, najednou z ničeho nic přiletěla bomba, spadla na ně a zabila je. Děti byly roztrhané tak, že části jejich těl ležely v okolí.

Milad: Tehdy mi žena řekla, že ve městě už zůstat nemůžeme.

Tehdy jste tedy odešli?

Seba: Nejdříve jsme se přesunuli k příbuzným. Pořád jsme se dohadovali, jestli můžeme ještě chvíli zůstat. V té době, na začátku srpna 2014, se ale stalo neštěstí na hoře Sinjar, kde muslimové z Islámského státu popravili desítky jezídů (Náboženská skupina na severu Iráku; jezídy zastánci Islámského státu utiskují kvůli jejich náboženství, pozn. red.). Tehdy se lidé vydali hromadně na osmdesát kilometrů dlouhou cestu z Karákoše směrem do Erbílu . Kolona byla dlouhá několik kilometrů.

Milad: Příbuzní zůstali v Karákoši. Osmého srpna v sedm večer nám zavolal bratr a řekl, ať co nejrychleji utečeme, protože armáda dostala povel se stáhnout. I my jsme zamířili do Erbílu.

Jak město s utečeneckými tábory vypadalo?

Milad: Bylo přeplněné. Ulice, dvory domů, všechno. Našli jsme si proto s dětmi místo v parku. Prosili jsme, aby nás pustili lidé do domů, ale řekli nám, ať zůstaneme venku. Byli jsme tam tři dny.

Seba: Děti byly ráno mokré od země, proto jsme začali spát tak, že jsme děti položili na sebe. Nám dospělým to až tak nevadilo, ale děti to nesly hůř. Přes den navíc bylo hrozné horko.

Milad: Pak jsme se dostali do nějaké školy, protože o prázdninách byla prázdná, a žili jsme v malé místnosti s dalšími třemi rodinami.

Seba: Zůstali jsme tam celou dobu, než jsme se dostali do České republiky.

V Erbílu jste byli déle než rok. Jaké tam byly podmínky pro život i pro ostatní lidi?

Milad: Někteří se například ubytovali v kovových buňkách. V létě se uvnitř být nedalo kvůli nesnesitelnému vedru, v zimě zas uvnitř mrzlo stejně jako venku.

Seba: Bylo to neúnosné, všichni měli velký strach. Nestačily ani základní potraviny, chyběla voda.

Jak tato zkušenost ovlivnila vaše děti?

Milad: Když začalo ostřelování Karákoše, Aster se probudila v noci a plakala. Od té doby často v noci pláče a bojí se uniforem. Když jsme přiletěli na letiště do Prahy, čekali tam na nás i zakuklení policisté. Dcera začala plakat a volat: ISIS, ISIS. (Bývalé označení Islámského státu, pozn. red.)

Seba: Pořád se bojí nových věcí, jako je třeba výtah, a nesnese kolem sebe žádný křik. Matyáš často v noci plakal a pořád opakuje, že se vrátíme domů.

Dokážete si představit, že byste se do Karákoše vrátili a začali znovu žít svůj starý život?

Milad: O návratu neuvažujeme. Soužití, které dřív s muslimy existovalo, je pryč. A nejde to vzít zpět. Necítil bych se bezpečně. Možná, kdyby Evropská unie vyhlásila ninivskou planinu v Iráku za své území, pod svou ochranou a bez muslimů, vrátil bych se.

Jaké je to vůbec být křesťanem v islámské zemi?

Milad: Strádání našich lidí v Iráku pokračuje i teď a nejen kvůli hrozbě Islámského státu. I běžní lidé jim dávají najevo, že jsou křesťané a nemají tam co dělat.

Seba: Bylo to tak i dříve. Když jsem studovala na agronomické fakultě, byla jsem v našem kruhu jediná křesťanka. Měla jsem velmi dobré výsledky. Učitel mi je ale naschvál zhoršoval.

Zvažovali jste odchod z Iráku už dříve?

Milad: Známí, kteří žili v Evropě, nám vykládali o tom, jaké to tu je, že je tu svoboda a rovnost. Nikdy jsem ale nechtěl odejít ze své země. Ačkoliv život tam nebyl úplně nejlepší, dalo se to zvládat.

Jaké jste měli pocity, když jste se dozvěděli, že s rodinou můžete vycestovat do České republiky?

Milad: Tamní farář, který se nám snažil pomáhat, nám poradil, ať si koupíme za poslední peníze teplejší oblečení i boty, protože v Evropě je zima. Není to tedy tak, že bychom měli nové oblečení. Je to to jediné, co jsme si přivezli. Bylo to těžké, ale neměli jsme šanci tam přežít.

Seba: Měli jsme radost, ale zároveň jsme v srdci cítili žal nad tím, že za sebou necháváme zbytek rodiny.

Kde teď vaše rodina je?

Seba: Jsou na severu Iráku v hornatých oblastech. Jsme s nimi v kontaktu. Chtěli bychom, aby i oni dostali možnost jet za námi do Evropy. Kdyby Pán Bůh dal.

Stíháte sledovat zprávy z vaší domoviny, jak ji popisují evropská média? Nakolik to odpovídá realitě?

Milad: Různé televize i noviny mají své majitele a většinou dávají najevo právě jeho názor. U nás je to hodně vidět. V evropských médiích je patrné, že se novináři nesetkávají s představiteli blízkovýchodních národů a nemají tak přesné zprávy. Dostává se sem asi pět procent všech informací, které se tam dějí.

V Brně jste zatím jen několik dní, už jste ale kus města viděli, jak se vám tu líbí?

Seba: Je to nádherné město. Především je tu ale mír, pokoj a klid.

Dokážete si představit, že byste se s prostředím tady v České republice sžili natolik, že budete pravidelně na nedělní mše chodit do některého z kostelů?

Seba: Minulou neděli jsme už byli na mši v místním kostele. Využívám každou volnou příležitost, abych navštívila některý z místních kostelů. Další dítě chci také mít tady.

Plánujete se učit česky?

Seba: Umím anglicky, ale česky se chci naučit také.

Jakou práci chcete najít? Myslíte, že je možné, že byste se vrátili k učení, tedy původnímu povolání?

Milad: To asi ne. Budu dělat jakoukoliv práci, která pomůže mojí rodině. Dříve jsem si přivydělával jako kuchař.

Je to i váš koníček, ke kterému byste se tu chtěl vrátit?

Milad: Ano, byl jsem dokonce šéfkuchař. Manželka by tak měla i víc času v domácnosti. Pomohl bych tím i jí.

Seba: Já jsem matka se dvěma malými dětmi. Stejně jako další ženy pak už na koníčky čas nemám.

V Brně teď plánuje místní šíitská menšina otevřít kulturní centrum, dokážete si představit, že byste třeba centrum navštívili právě proto, že tam budou chodit i vaši krajané?

Milad: Ne. Jestli jsou tam muslimové, tak nikdy. Jsou jako rakovina, dávejte si na ně pozor. Nemají žádné slitování.

Milad Saqat se ženou Sebou Ayshou.