Kliknutím zvětšíte„Měla jsem tři životy. Herecký, disidentský a život návratu," charakterizovala kdysi Chramostová svoji životní pouť. „Všecky byly bohaté a složité. I dlouhé…" Herečka vlastního bytového divadla, později doyenka Národního divadla, se v roce 2015 stala laureátkou Síně slávy první české scény, už v roce 2008 převzala rovněž zvláštní cenu Thálie. Za zásluhy o demokracii a lidská práva jí pak prezident Václav Havel v roce 1998 udělil Řád Tomáše Garrigua Masaryka.
S herectvím začala v rodném Brně, kde po absolvování konzervatoře nastoupila do tehdejšího Svobodného divadla. Po několika dalších angažmá zakotvila v roce 1950 v pražském Divadle Československé armády (dnes Divadlo na Vinohradech).
Slibně rozjetou kariéru ovšem ohrozilo manželství s ředitelem brněnského rozhlasu Bohumilem Pavlincem, který po politickém procesu s jeho známým Ottou Šlingem upadl v 50. letech v nemilost.
Na Vinohradech Chramostová ztvárnila řadu výrazných rolí, například Marii Stuartovnu, Annu Kareninu, Roxanu v Cyranovi z Bergeracu nebo kritiky vysoce oceňovanou Hanu Jelkesovou ve hře Noc s leguánem. V roce 1950 debutovala také ve filmu, a to snímkem Past. V následující dekádě mohli Chramostovou diváci vidět ve filmech Až přijde kocour (1963), Bílá paní (1965), Klapzubova jedenáctka (1967) nebo jako Lakmé ve slavném Spalovači mrtvol (1968).
Odchod z KSČ a disidentský život
V roce 1973 přišel zákaz vystupovat. Jeho příčinou bylo angažmá herečky v událostech roku 1968. Při obsazení Československa vojsky „spřátelených zemí" pomáhala druhému manželovi, kameramanovi Stanislavu Milotovi (83), pořizovat záběry okupantů.
Takhle Vlasta Chramostová oslavila 90. narozeniny:
Svůj nesouhlas s invazí dala herečka najevo také odchodem z Vinohrad a vystoupením z KSČ. Po zákazu vystupování začal pro Vlastu Chramostovou druhý život - disidentský. Protože se nechtěla divadla vzdát, začala spolu s přáteli organizovat soukromé produkce. V bytovém divadle vzniklo například představení Všechny krásy světa na počest oblíbeného básníka Jaroslava Seiferta nebo Hra na Mackbetha, Appellplatz či Dávno, dávno již tomu.
V dubnu 1989 byla Chramostová odsouzena k podmíněnému trestu za Prohlášení k Palachovu týdnu. O to překvapivější bylo pak po listopadu 1989 uvedení jejího jména na neoficiálním seznamu spolupracovníků StB. Herečka přiznala, že v 50. letech StB podepsala vázací akt. „Ďábel mě dostal na pýchu a ješitnost. Spletl mě iluzemi o sobě i o společnosti. Koupil si mě za představu lehčího, úspěšnějšího života, jemuž nebudou napříště kladeny žádné překážky," popsala ve svých pamětech.
Návrat k filmu
Po revoluci dostala nabídku účinkovat v Národním divadle. „Vrátit se pro mě bylo nepopsatelně těžké. Proto jsem půldruhého roku váhala," řekla. Stálou členkou činohry „zlaté kapličky" se stala v roce 1991. Objevila se v inscenacích Falkenštejn, Oblak a valčík, Bloudění, Maryša, Lucerna nebo ve své benefici Tři životy. S jevištěm se rozloučila v roce 2010 titulní rolí Babičky v dramatizaci románu Boženy Němcové.
V 90. letech se pak opět vrátila k filmu. Za své výkony ve snímcích Je třeba zabít Sekala (1998) a Kuře melancholik (1999) byla nominována na Českého lva. Zahrála si také v televizní inscenaci PF 77, dramatickém příběhu o cti, morálce a důstojnosti, za nějž získala Cenu České filmové a televizní akademie ELSA. Účinkovala rovněž v seriálu Hraběnky (2007) či ve filmu Odcházení (2011), stejně jako v inscenaci této divadelní hry Václava Havla.
5
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
