Vzali nám domov i dětství. Smířili jsme se, říkají obyvatelé zaniklého Mušova

Malebná obec se táhla podél hlavní cesty mezi Brnem a Vídní. „Měli jsme tady všechno. Školu, poštu, kino, četnickou stanici, faru, kostel, hospodu i obrovský sál, kde se pořádaly taneční zábavy. Fungovali tady hasiči, fotbalisté i ochotnické divadlo. Lidé zde žili pospolitě a pomáhali si. Možná i proto, že se sem přistěhovali po válce. Z původního německého obyvatelstva totiž zbylo jen pár rodin,“ vzpomíná Zemánková.

K opuštěnému ostrovu s tyčícím se chátrajícím kostelem ze třináctého století vzhlédne pokaždé, když jede kolem. Stejně jako Tomáš Ingr, bývalý pasohlávecký starosta, jehož rodiče se na Mušově také narodili.

„Vedly sem cesty od Mikulova, Brna i z Ivaně. Spousta lidí za prací dojížděla. Moji rodiče, když vzpomínali, často mluvili o záplavách. Za Mušovem se potkávala Svratka s Jihlavou, které se pak společně stékaly s Dyjí. Mušov byl obklopený vodou a prakticky každé roční období provázelo rozlití řeky,“ říká Ingr.

Koupání, cachtání se v rozlité vodě z Dyje i rybaření byly oblíbenou kratochvílí Mušovských. „Rodiče tam byli moc spokojení. Do páté třídy chodili jako ostatní děti v Mušově, později dojížděli do Dolních Dunajovic,“ popisuje muž.

Život v obci plynul spokojeně do doby, než se začalo hovořit o tom, že obec pohřbí voda z Nových Mlýnů. „Řešilo se to už od šedesátých let. Nejprve bylo v plánu, že vznikne obec Mušov zcela nová. A to buď ve směru od křižovatky k Pasohlávkám, nebo přímo při břehu jezera tam, kde nyní stojí hotel Termal. Bohužel ale nebyla vůle, a tak stavěli lidé svépomocí domy v blízkých obcích a městech, nebo se stěhovali do nových bytovek,“ popisuje na vrcholu Římského kopce Zemánková.

play_fill

Strašidelný dům. Bývalá léčebna u řeky Svitavy chátrá i po změně majitele

Zprávy

Bylo jí patnáct šestnáct let a to, co se děje, vnímala jen okrajově. „Debaty v kinosále byly bouřlivé. Lidé trvali na tom, aby se postavil celý Mušov. Jenže pak si je začali volat jednotlivě. A oni podlehli,“ říká smutně pamětnice.

S manželem a tehdy dvou a půlletou dcerou se dočkali stavebního povolení v roce 1976. Vystěhovat se z Mušova do Pasohlávek museli už v srpnu o dva roky později. „V naší ulici jsme neměli silnice, elektřinu, vodu, chodníky, zkrátka nic. S jednou přenosnou lampou jsme běhali po domě a pro vodu jsme jezdili s konvemi od mléka ke kostelu, kde jsme si napouštěli vodu z hydrantu. Na jednom panelu nám stála toaleta a my jsme ji kýblem s vodou zalívali. Na jaře jsme pak vykopali studnu a koupili jsme si domácí vodárnu. Vodovod se totiž v akci Zet dělat asi až v roce 1980,“ popisuje pamětnice s tím, že stejně jako spousta dalších rodin včetně té její splácela stavbu domu dlouhá léta.

Bourat se začalo záhy poté, co se z obce odstěhovalo tehdejších asi pět stovek lidí. Většina z nich, zhruba tři stovky, zakotvily v Pasohlávkách. „Moc stavebního materiálu se odsud ale neodvezlo. Většinu dělníci rozhrnuli a nechali zmizet pod vodou. V roce 1980 už bylo zaplavené všechno,“ doplňuje bývalý pasohlávecký starosta.

Lednický zámek slaví. Získal cenu za recenze uživatelů Google Maps

Břeclavsko

Že jim mizí domov před očima, si v tu chvíli většina Mušovských neuvědomovala. „Možná spíše jen ti starší. My mladší jsme měli starosti se stěhováním a s dostavbou domu. Docházelo nám to až později, jak děti odrůstaly. Mrzelo mě, že jsem jim nemohla ukázat, kam jsme si chodívali hrát. Uvědomili jsme si to asi až při prvním setkání obyvatel Mušova, které jsme pořádali po deseti letech od zatopení obce. Bylo to hodně emotivní. A opakuje se to pokaždé, když se potkáme. Nemáme totiž místo, kam jinam se vrátit. Objímáme se a často i pláčeme,“ vyznává se Zemánková.

Hořkost však podle ní mezi lidmi žádná není. „Brali jsme to tak, že to musí být. Zvykli jsme si. Díky nádržím tady vznikl prostor pro rekreaci a pracovní příležitosti. Z pozice laika si myslím, že účel zbudování Nových Mlýnů splnilo. Kdo ví jak by jih Moravy dopadl bez nich v letech 1997 a 2002,“ poznamenává Zemánková.