Měl tvář modela, přežil náraz do stromu. Teď je na vozíku a bojuje o nový život

Lukáš vykonával před nehodou práci, která ho velmi bavila a naplňovala. Realizoval elektro projekty pro stavby domů. Pak ale jednoho listopadového dne roku 2019 dostal jako řidič při cestě s kamarády smyk a nezvládl řízení. Naboural autem do stromu a utrpěl vážná zranění vedoucí k tělesnému i mentálnímu postižení. I takhle se může otočit život vzhůru nohama mladému člověku a celému jeho okolí.

Celou výpověď naleznete v tomto videu:

„Vše se neustále mění a vyměřený čas není běžně nikomu z nás předem znám, a proto každý́ okamžik je vzácný,“ zní Lukášova slova na instagramovém profilu @lukyho_cesta, který založila jeho maminka Eva a sdílí na něm společně se svým synem okamžiky od chvíle, kdy Lukáš jen zázrakem nepřišel o život.

„Lékaři mi nejdřív ani nechtěli říct, jestli je syn vůbec živý. Jen mi chtěli předat jeho věci. Následně jsem se dozvěděla, že žije, ale že jeho mozek byl z 80 procent poškozen,“ vzpomíná na první okamžiky, kdy se dozvěděla o nehodě svého syna, maminka Eva.

Nejhorší tři měsíce

Prvních devadesát dní po nehodě byl Lukáš ve vigilním kómatu, kdy jen koukal po místnosti, ale na okolí nereagoval. Byl proto odkázán na nepřetržitou péči lékařů a své maminky. Pak ale přišla pandemie viru covid-19 a nemocnice se pro veřejnost uzavřely.

Kontrolu stehna udělali lékaři pozdě. Milan zemřel ženě v náručí

Pro paní Evu a jejího syna to bylo nepředstavitelně těžké, protože spolu mohli komunikovat pouze online, což nebylo v Lukášově případě úplně ideální. Lékaři jí rovnou doporučili, ať se začne poohlížet po ústavech, kde by o syna pečovali. To však razantně odmítla.

Když se pak scénář opakoval i na podzim téhož roku, odhodlala se paní Eva k těžkému kroku a odešla ze zaměstnání, aby mohla začít o syna pečovat v domácím prostředí.

„Když jsem si syna v době pandemie brala domů, absolutně jsem netušila, co mě čeká. Naučila jsem se ale odsávání z tracheostomie a krmila jsem Lukáše do hadičky, kterou měl zavedenou přímo do žaludku. Rehabilitace probíhaly u nás doma, kdy k nám docházel fyzioterapeut, který mě postupně naučil, jak se synem cvičit,“ popisuje své začátky s domácí péčí maminka hendikepovaného chlapce.

Přebalit, nakrmit, cvičit

Každý den je pro maminku dnes 24letého muže stejný a velice vyčerpávající. Místo toho, aby se pomalu začínala těšit na to, že jí Lukáš jednoho dne přivede domů ženu svého srdce a bude s ní plánovat rodinu, syna přebaluje, krmí a stará se o něj od svítání do soumraku.

„V půl sedmé Lukáše přebalím a jdeme se umýt. Pak připravím snídani a po ní odcházíme na dvě až tři hodiny na rehabilitační cvičení. Následuje vaření, oběd, a pak má Luky klid na odpočinek.

Odpoledne chodíme podle počasí na procházku s chodítkem, nebo se doma učíme logické hry a trénujeme mluvení. Pak následuje svačina, v šest hodin večeře a kolem osmé Lukáše sprchuji a ukládám,“ popisuje svůj denní režim paní Eva.

Ještě nedávno po procházce vynášela syna se svou sedmdesátiletou maminkou do schodů, aby ho dostala domů. Dnes již mají výtah na invalidní vozík, což jí velmi ulehčuje práci.

Měla to být banální operace mozku. Z vigilního kómatu se Renáta rok neprobudila

Až když je vše hotové, přichází čas na ni, což bývá kolem deváté hodiny večerní. Svou chvilku si „užívá“ úklidem, vyřizováním e-mailů a svých osobních věcí. „Když už sotva koukám, což bývá kolem jedenácté, jdu spát i já. A tak vypadá každý den,“ doplňuje.

Odkázaní na příspěvek

Paní Eva rehabilituje se svým synem 365 dní v roce. Docházejí společně na cvičení, logopedii, mikroproudy, praktikují Vojtovu metodu a další terapie. Díky nim se může Lukáš neustále posouvat kupředu. Měsíc terapií ale bohužel stojí víc, než kolik má paní Eva k dispozici.

Kvůli péči o svého syna byla paní Eva nucena odejít ze zaměstnání, a proto její příjem tvoří pouze synův invalidní důchod.

Počítala minuty a čekala, až zemře. Dívenka však přežila, lékaři mluví o zázraku

„Já nemám nárok na žádný příspěvek od státu, a to ani přesto, že se o syna starám sedm dní v týdnu. Jsou i měsíce, kdy nám peníze na základní živobytí nezbydou. Uvažovala jsem, že bych se vrátila do zaměstnání a ze synova příspěvku zaplatila sociální pracovnici. Když jsem ale zjistila, kolik berou na hodinu, spočítala jsem si, že bychom ji byli schopni zaplatit na pouhých deset dní v měsíci,“ zoufá si paní Eva, která má ještě jednoho syna, který však žije se svou přítelkyní.

Na vše zůstala sama

Život paní Evy je velmi vyčerpávající, ale i přesto věří, že její péče není zbytečná a jednoho dne se splní jejich největší společné přání.

Díky cvičení a péči své maminky jde Lukáš neustále kupředu.Zdroj: se svolením Evy Martincové

„Přiznám se, že péče o syna je velice náročná na čas, finance i psychiku. Bez sbírek a úžasných lidí bychom nebyli dnes zdaleka tam, kde jsme. Jsme za to oba neskonale vděční,“ děkuje všem, kteří jí již v minulosti pomohli třeba i nejmenším finančním darem.

„Luky si svou nemohoucnost moc dobře uvědomuje a jsou dny, kdy je obzvlášť smutný. Nejsmutnější je, když vidí, že už jsem také na pokraji sil, ale vždy mi vrací energii tím, že udělá další pokrok,“ svěřuje se paní Eva. Díky ní dnes Lukáš zvládne chůzi s pomocí chodítka, obleče se a dorozumí se. Bez neustálé pomoci se však neobejde.

Do sbírky se zapojil i Oktagon MMA, což je československá organizace pořádající turnaje ve smíšených bojových uměních na území ČR. S heslem „V každém z nás je bojovník“ se tak připojuje k platformě Donio, které pomocí sbírek pomáhá lidem v těžkých životních situacích.