„Muž manželku nejprve v chodbě bytu chytil rukou a přitlačil na zeď. Poté ji odhodil z chodby do ložnice, kde upadla na postel. Manžel na ni skočil a začal ji pěstmi bít po celém těle a také ji několikrát kopl do stehen,“ přiblížil jeden z případů domácího násilí v hodonínském okrese policejní mluvčí Petr Zámečník. Žena poté skončila s mnohočetnými zhmožděninami a dalšími zraněními.

Tato oběť ale není sama. Policisté na Hodonínsku evidují v tomto roce už pět případů. Loni byly „jen“ tři. Tato čísla ale nejsou úplná. Již několik let si zřejmě vybíjel svoji agresivitu nyní jednačtyřicetiletý tyran ze Strážnicka. Na jeho násilnické sklony doplácely manželka s tchýní.

„Útoky přecházely od výčitek v každodenní vulgární napadání a křik. Vše se vyhrocovalo až v přímé fyzické napadání obou žen. Manželku měl v několika případech škrtit, až v ní vzbudil obavu o její život. Tchýni zase udeřil rukama do hrudi takovou silou, až spadla na zem. Obě ženy, v důsledku jeho agresivního jednání, z něj mají trvalý strach,“ popsal další z případů Zámečník.

Podle právničky Markéty Hamrlové je základní odlišností domácího násilí od jiných forem násilí to, že se většinou odehrává beze svědků, stranou veřejnosti, mezi dvěma lidmi, kteří jsou spojeni intimním vztahem. „Také proto se jen velmi obtížně dokazuje, v důsledku čehož může být mimo jiné výpověď oběti pokládána za nevěrohodnou, s tendencí bagatelizovat její slova,“ upozorňuje Hamrlová s tím, že v případech násilí na ženách sehrává důležitou roli i lhostejný postoj společnosti.

Tolerance okolí pak posiluje násilníkovo přesvědčení, že se chová správně. Domácí násilí se neomezuje pouze na jedinou epizodu. Naopak je postupně vyvíjejícím se procesem. „Počátky násilí, které vstupuje do intimního vztahu, lze jen velmi těžko odlišit od projevů nadměrné pozornosti, žárlivosti či péče,“ podotkla brněnská právnička.

Právě začátky jsou pro domácí násilí velice důležité. „Pokud se ihned v zárodku nezastaví, vykazuje sklon ke stupňování krutosti a intenzity každého dalšího útoku. Cyklus domácího násilí se pohybuje ve spirále střídajících se období relativního klidu s obdobím ataků s gradující tendencí,“ uvedla Hamrlová.

Po krátké době násilí oběť natolik zaskočí, že se již nedokáže bránit. V případě dlouhodobého násilí se pak často projeví posttraumatická stresová porucha, která se vyznačuje naučenou bezmocností a beznadějí. Podle Bílého kruhu bezpečí (organizace pomáhající obětem trestných činů, pozn. redakce) vyhledá oběť domácího násilí pomoc v průměru až šest let poté, co ji začal násilnický partner týrat.

První na koho se oběť domácího násilí obrací, je policie. „V případě, že ohrožená osoba chce řešit svůj problém v raném stádiu, může se obrátit na Intervenční centrum ve svém kraji,“ píše se na stránkách Bílého kruhu bezpečí. To se nachází v Brně na Sýpkách a je nonstop dostupné na lince 739 078 078.

Zraněná oběť by měla vyhledat lékaře. O domácím násilí by měla informovat policii, což může působit vůči násilníkovi i preventivně, takže by se už nemuselo opakovat. Policisté mají i právo v situaci, že jde o opakované dlouhodobé násilí, vykázat násilníka na dobu deseti dnů z bydliště. „Během této doby se do bydliště nesmí vrátit, ani členy rodiny kontaktovat,“ zdůraznil mluvčí policie.

Násilníkům navíc hrozí za trestný čin týrání osob ve společném obydlí dvouleté až osmileté vězení. Aby agresor s násilím skončil o své vlastní vůli, není snadné. „I když se na první pohled může zdát, že má domácí násilník mnoho přátel a okolí jej hodnotí jako hodného člověka, patří většinou mezi lidi, kteří si ostatní tak zvaně drží od těla. Žádost o pomoc či podporu od jiných, krom své oběti, považuje za slabošské gesto. Jediná osoba, která násilníka poznala v celé šíři jeho osobnosti, je tak jeho oběť,“ dodává Hamrlová.

Podle některých výzkumů postihuje domácí násilí až deset procent partnerských vztahů a ze sedmadevadesáti procent jsou obětmi ženy.