Žijte, řekli mu na onkologii. Milovník potápění Bauer objevoval vraky i utonulé

close info Zdroj: Deník / Petr Turek zoom_in

A žije. Potápěním. Už od šestnácti let. „Když jsem studoval dopravní školu ve Valticích, tamní vychovatelka, paní Klimešová, zorganizovala kurz. Potápět jsme se jezdili do Znojma k bratrům Pátým, kteří tehdy se svojí lodí obepluli Evropu,“ říká Bauer.

close info Zdroj: archiv R. Bauera zoom_in

Nelehké začátky zažíval ještě předtím, než se dostal pod hladinu nedaleké Vranovské přehrady. Na konci šedesátých let bylo totiž velice těžké sehnat vhodnou techniku. „Dostali jsme se jen k té, kterou vyřadila armáda. Potápěčské flašky jsme měli z hasičáků. Na mé první desetilitrové jsem dokonce objevil hakenkreuze, takže byla vyrobená ještě za Hitlera,“ upozorňuje Bauer, který si na svůj denní chleba vydělával za volantem kamionu.

close info Zdroj: Deník / Petr Turek zoom_in

Díky tomu se také dostal poprvé k potápění v moři. Do vod Jadranu si odskočil při nakládce autoplachet nedaleko tehdejších jugoslávsko-albánských hranic. To už v tu dobu doma ve Strážnici vedl potápěčský klub. „Dařilo se nám. Bylo nás až šedesát členů a dokonce jsme se potápěli v druhé lize. A na činnost jsme si vydělávali tam, kde potřebovali služby potápěčů, takže i při opravách různých nádrží,“ pokračuje dlouholetý předseda oddílu, se kterým se potápěl například v tatranských plesech.

close info Zdroj: Deník / Petr Turek zoom_in

Jenže nevynechal ani možnosti v blízkém okolí. A to ani ty, když byla potřeba pomoci policii při hledání utonulých. „Čtyři jsem vytáhl na Lučině, další u Ostrožské Nové Vsi a pak taky u Mutěnic. Tam bylo hodně ryb, které se o mě často otíraly. Měl jsem tak pocit, že je to ten nebožtík, což nebylo příjemné,“ popisuje nezapomenutelné dotyky strážnický potápěč.

close info Zdroj: Deník / Petr Turek zoom_in

Mnohem lákavější hladiny se mu otevřely po listopadu 1989. Mohl tak vyletět za svým koníčkem do Španělska, na Korsiku, Kanárské ostrovy či do Řecka. Nejvíc ho ale upoutalo Rudé moře u egyptských břehů. „To je prvotřídní záležitost. Skvělým zážitkem byl pro mě vrak anglické lodi Thistlegorm, kterou potopil německý bombardér v roce 1941. Pod vodou člověk vidí lokomotivy, auta, motorky i dělostřelecké náboje,“ upozorňuje Bauer.

close info Zdroj: Deník / Petr Turek zoom_in

Už se potápěl i do hloubky, která přesáhla osmdesát metrů. „Tam se ale člověk jen rychle rozhlédne a už musí kvůli dekompresi a omezenému množství vzduchu zpátky,“ dodává.