V onu neděli se na konečné v těsném sousedství Ústí nad Labem scházeli k tramvaji výletníci, protože tato obec, Telnice, nacházející se v podhůří Krušných hor, byla oblíbeným výletním cílem Ústečáků. Horké počasí jejich touhu strávit víkend v lesích ještě posílilo, takže se jich k tramvaji vracela víc než stovka. Řada z nich nesla bandasky a kbelíky plné borůvek.
Na tramvajové zastávce v blízkosti vlakového nádraží na ně čekaly dva vozy, motorový vůz 25 a vlečňák 105. Jejich kapacita činila dohromady 88 lidí, na konečné se jich však sešlo asi 140. Soupravu měl na starost řidič Oldřich Ridvan, který byl už v tu chvíli trochu nervózní.
„Slyšeli jsme řidiče, jak říká, že volal do dopravního podniku, že nejsou v pořádku brzdy. My jsme se chvilku zastavili a poslouchali. Dodal, že mu v podniku řekli, že když vyjel, také sjede, jinak zaplatí jízdné,“ vzpomínala před několika lety v Litoměřickém deníku pamětnice tehdejší tragédie Marie Javornická, která do tramvaje nastoupila spolu se svým bratrem.
Do Ústí tehdy přijela za rodiči z rodných Loun, odkud se musela rodina vystěhovat poté, co přišla o stavební podnik. Bylo jí necelých sedmnáct, jejímu bratrovi čtrnáct let. Tramvají měla jet poprvé v životě a řidičovým slovům nevěnovala v tu chvíli pozornost. „Zapomněli jsme na to a šli jsme za rodiči. V tu chvíli jsme vůbec nevěděli, že si mnozí z nás jedou pro smrt,“ vzpomínala Javornická.
Na pokyn průvodčího začali lidé nastupovat. Oba vagony byly doslova přeplněné. Javornická se spolu s dalšími členy rodiny dostala do vlečňáku.
Tramvaj se rozjela po trati z Telnice do Ústí. Za války zničená a po osvobození obnovená tramvajová trať v tomto směru klesá. Mladá dívka si užívala krásné krajiny s malými vesničkami.
Ten chlap snad vůbec nebrzdí!
Řidičovy obavy ohledně vady brzd, které si všiml už při předchozí jízdě do Telnice, se bohužel naplnily. Tramvaj začala zrychlovat, během průjezdu čtvrtí Bukov se už hnala rychlostí kolem 60 až 70 kilometrů v hodině. „Z pohodové jízdy nás náhle vyrušil otcův hlas. Postavil se a zděšeně na celý vůz vykřikl: Ten chlap snad vůbec nebrzdí! Podívala jsem se na něj a najednou bylo úplné ticho,“ vzpomínala Javornická.
Úzkostný výkřik řidiči Ridvanovi trochu křivdil, což je pochopitelné, protože Mariin otec ho z vlečňáku vůbec neviděl. Podle dalších očitých svědků Ridvan do poslední chvíle dělal, co mohl, dokonce se snažil zabrzdit i s použitím písku. Proti rozjetému kolosu však neměl šanci.
Dva lidé stačili z řítící se tramvaje před nárazem ještě vyskočit (odnesli to těžkými zraněními), pak přišla katastrofa. V zatáčce za takzvaným Valérovým kopečkem se tažný motorový vůz ve vysoké rychlosti naklonil a zachytil o železný sloup elektrického trolejového vedení, který ho vzápětí doslova rozpáral. Srážka vymrštila vlečňák, jenž v plné rychlosti vrazil do jiného vlečného vozu soupravy linky pět, stojícího na vedlejší koleji.
Bratra skalpovaly trosky
Následky byly tragické. Devatenáct lidí zahynulo na místě, včetně řidiče Oldřicha Ridvana. Dva lidé zemřeli ještě během převozu do nedaleké Masarykovy nemocnice, dalších devět pak v této nemocnici. Pětačtyřicet lidí bylo těžce zraněno, jednatřicet lehce.
Dívka z Loun zůstala po nehodě uvězněna mezi šrotem. Měla rozbitou hlavu a silný otřes mozku, byla pořezaná na ruce a dusila se, protože jí na těle ležely tramvajové dveře. Jejímu bratrovi „skalpovala“ nějaká ostrá hrana trosek půlku obličeje, otec měl zlomenou ruku, vyražené zuby a natržené plíce. Tou rukou však dokázal zachránit matku Javornické, protože jí podložil hlavu, již by si jinak rozbila o hranu obrubníku. Matka pak vytáhla Mariina bratra z hromady mrtvých těl, když zaslechla bušení jeho srdce.
Krví si nechtěli zašpinit auto
Do Masarykovy nemocnice se zranění odváželi auty, i nákladními. „To už vím ale jen z vyprávění. Někteří řidiči osobních aut nechtěli vzít zraněné do vozu, aby si krví nepošpinili vnitřek. Já jsem odvoz absolvovala v bezvědomí, polonahá, bez bot a ponožek,“ vzpomínala v Litoměřickém deníku Javornická.
Po nehodě bohužel přišla o zlatý náramek po babičce, který jí někdo ukradl. „Mrzelo mě to, ale určitě víc lidí pomáhalo, než bylo těch hyen,“ dodala.
O důvodech nehody se diskutuje dodnes. Nejpravděpodobnější příčinou zůstává skutečně selhání brzd, které odpovídá tehdejšímu stavu vozového parku, objevily se ale také fámy o sabotáži ze strany sudetských Němců a dokonce i krutě nespravedlivé pověsti o tom, že řidič Ridvan chtěl tímto způsobem řešit své soukromé problémy.
Vyšetřovací zpráva nakonec učinila hlavním zodpovědným opravdu řidiče, který podle ní brzdy nesprávně obsluhoval. Podle ústeckého historika Martina Krska, spoluautora knihy Tramvajové neštěstí v Ústí nad Labem 13. července 1947, se na tom mohl podílet fakt, že ústecký dopravní podnik tehdy ovládali komunisté, kteří dosazovali na strategická místa bez ohledu na odbornost své lidí, takže i inspektory vozů dělali vyučení zedníci.
Pohřbu obětí se 18. července zúčastnilo celkem 30 tisíc lidí včetně tehdejšího ministra vnitra Václava Noska. K šedesátému výročí tragédie byl v roce 2007 na Bukově odhalen památník obětí.
5
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
