„Drazí rodiče! Přijměte ode mne srdečný pozdrav. Včera slavili jsme i my zde ‚Štědrý večer‘. Po práci ustrojili vánoční stromek a postavili v našem obydlí. Po rozsvícení svíček zapěli jsme ‚Narodil se Kristus Pán‘ a pak ‚Kde domov můj‘. Nebyl z nás snad ani jediný, který by nebyl měl zamžené oči. Na to pili jsme čaj a zpívali do 1 hod. v noci. Na Boží Hod máme volno. Snad příští ‚Štědrý večer‘ budu již s Vámi. Jsou zde velké zimy. Ještě jednou Vás zdraví a líbá všechny Váš syn František.“ To napsal 25. prosince 1915 z ruského zajetí v orlovské gubernii český voják František Alexandr Maxa.

Večery se zpěvem a střelbou

Devatenáctiletý rodák z Vejprnic u Plzně se dostal do zajetí spolu s dalšími 26 rakouskými vojáky dne 2. září 1915 a vánoce téhož roku byly prvními, které trávil mimo rodnou zem. Ke své rodině se ale již nikdy nevrátil. Dne 15. června roku 1916 vstoupil do řad československého vojska na Rusi, bojujícího proti Rakousku-Uhersku, a o rok později, 2. července 1917, padl v bitvě u Zborova.

Vynálezce rozhlasového vysílání Reginald A. Fessender a jeho vysílací alternátor z roku 1906
Rádio začalo vánočním zázrakem. Jeho globální nástup se dodnes pojí s konspirací

Společný zpěv písní byl pro české legionáře hodně důležitý a tvořil nejkrásnější a nezapomenutelnou součást jejich večerů. „V táboře pak po prověrce u ohníčků seskupeni buď zpíváme aneb různými politickými rozhovory snažíme se nahlédnouti do zákulisí světových dějin. Zatím na obloze zvolna zazařují hvězdy a… naše hymna ‚Kde domov můj‘ nese se s naší vzpomínkou tam daleko v ten kraj, který tytéž hvězdy ozařují,“ psal poeticky jiný legionář A. Cechmajstr ve svém rukopise Několik vzpomínek.

Legionáři měli i svůj vlastní pěvecký sbor, kterému se sympatickou sebeironií přezdívali Bengálská kráva.

Ne všechny vánoce ale probíhaly tak pokojně. Zimu z roku 1916 na rok 1917 už trávili českoslovenští legionáři v Rusku v zemljankách na haličské frontě, kde se i v adventním čase dostávali do ostrých bojů s německými hlídkami.

Pacienti  se španělskou chřipkou v americké vojenské nemocnici v Aix-Les-Bains ve Francii (1918).
Zima, déšť a bitevní vřava. Vojáky za války zabíjela i klimatická anomálie

„Dne 25. prosince (1916, pozn. red.) byla 1. četa přidělena k 5. Zaamurskému pluku a při rozvědkách na úseku pluku konaných odhaluje 29. prosince, že Němci zabývají se v předmostním opevnění stavbou polní úzkokolejné dráhy. Od té doby noc co noc snaží se rozvědčíci 1. čety co nejúčinněji rušiti lid nepřátelské činnosti. Přestříhávají drátěné překážky, vytrhávají z nich dřevěné i železné kůly, zasypávají opuštěné zákopy nepřátelských hlídek, prudkou střelbou ruší a zdržují usilovné fortifikační práce německých zákopníků,“ popisuje jeden z mnoha příkladů takových střetů kniha Za svobodu Rudolfa Medka.

O boji s epidemií a také s temnotou

V roce 1918 se k válečným útrapám přidala v celém světě ještě smrtící epidemie, pro niž se vžilo označení španělská chřipka. Ta se z Evropy rychle přenesla i za oceán.

„Jak se podzim blížil ke Dni díkůvzdání (jde o severoamerický náboženský svátek připadající na čtvrtý čtvrtek v listopadu, pozn. red.), rodiny se ze strachu, že onemocní, odmítaly společně slavit. To bylo utrpení nejen pro církve, ale i pro rodinný život, protože rodiny se scházely právě během svátků, jako je Den díkůvzdání a Vánoce,“ napsaly o vypuknutí epidemie španělské chřipky v okrese Door v americkém Wisconsinu noviny Green Bay Press Gazette.

Jugoslávská letuška Vesna Vulovičová zázračně přežila pád letounu.
Zázraky, které udivily svět: létající muž, zmrtvýchvstání i přežití volného pádu

Pro tehdejší místní komunity znamenala nemoc v předvánočním čase pohromu, protože si neuměly představit vánoce bez svátečních bohoslužeb a bez sborového zpěvu. Nyní se zdálo, že nic z toho se konat nebude.

„Kraj ovládla temnota… Místo času radosti, zapálených svíček, slavnostně vyzdobených stromů, večírků a zdáli znějících svátečních písní vládlo ticho, zrozené z izolace vynucené nákazou,“ psaly noviny. Ke skličujícím pocitům přispívalo také prosincové brzké stmívání, v němž lidi vedle strachu svírala i tma.

Čerti s Mikulášem. Ilustrační foto
Mikuláš nebyl jenom jeden, ale dva. O jeho svátku se dovádělo už za Karla IV.

Dne 20. prosince 1918, pět dní před Vánocemi, se úředníci ministerstva zdravotnictví sešli s místními lékaři a podívali se na seznamy těch, kteří minulý týden zemřeli na španělskou chřipku. Rychle si všimli, že počet obětí se zdá být na ústupu. Seznam byl kratší, než kdykoli v posledních sedmi týdnech. Lze si troufnout zrušit omezení?

„Určitě pochopili, že komunita potřebuje možnost sejít se svobodně při společné akci, která by ji naladila pro vánoční čas. Zdravotní rada proto rozhodla, že epidemické podmínky se zlepšily dostatečně na to, aby se mohly zrušit zákazy otvírání restaurací po 17. hodině a shromažďování v kostelech,“ napsaly noviny.

Dveře kostelů se tak krátce před vánočními svátky otevřely a „bezútěšná temnota se stáhla zpět“. „Rodiny se dále trápily pro své ztráty, ale nebyly už samy a z kostelů znovu zněla radostná vánoční hudba. Vážně, jak by někoho mohlo napadnout zrušit vánoce?“ uzavírají noviny.