Seriál Deníku Ženy tří generacíSeriál Deníku Ženy tří generacíZdroj: Deník

Asi osm kilometrů od Vlašimi ve Středočeském kraji se tyčí hora Blaník. V ní se dle legendy nacházejí blaničtí rytíři, kteří přijedou českému národu na pomoc, až mu bude nejhůře.

Jelikož nám ale jde o pozoruhodné ženy, necháme muže ve zbroji dál spát a vydáme se do Sportovní ulice, kde ukryto v pohledné zeleni leží sportovní středisko a v něm úspěšný extraligový tým stolních tenistů SKST Vlašim. Na slávě tohoto oddílu mají nezanedbatelné zásluhy tři generace sportovkyň z jedné rodiny.

Do oddílu chodila i šest kilometrů pěšky

Vše začalo u dnes dvaasedmdesátileté babičky Olgy Kakosové-Fantové. Ta se chtěla věnovat hudbě na základní umělecké škole, ale jelikož má lehce vybočené malíčky na rukou, ze hry na hudební nástroj sešlo. „Hledala jsem si proto jiné uplatnění, a protože jsem byla velice akční, našla jsem si stolní tenis. Od začátku jsem ho brala velmi vážně,“ vypráví. Pohánělo ji i to, že pocházela ze samoty u Vlašimi. Sportováním chtěla získat sebedůvěru a dokázat okolí, že i taková holka to může někam dotáhnout. Když jí ujel autobus, chodívala do oddílu šest kilometrů pěšky. „Zvláště v zimě, v bahně či ve tmě to vyžadovalo určitou dávku statečnosti,“ vzpomíná.

Za Vlašim hrála dlouhých pětadvacet let. V Československu patřila mezi desítku nejlepších hráček, s družstvem se dočkala i juniorského mistrovského titulu. Velkou motivací pro ni byla možnost podívat se díky sportu po celé Evropě. Jinou šanci by totiž v době železné opony neměla. Do toho učila na škole a při zaměstnání stihla vystudovat vysokou, obor němčina-ruština.

Přečtěte si další zajímavý příběh:

Zleva: Lucie Mikulenková, její babička Stanislava Jägerová, její syn Tobiáš, její maminka Martina a sestra Michaela.
Všechny bojovaly za Míšu. Babičku, maminku a dcery stmelila tragédie

Dnes má při povídání oblečený dres rozhodčí. Aby mohla ve světě stolního tenisu zůstat, udělala si rozhodcovský kurz a chodí pískat zápasy. „Teď jsem se právě vrátila z turnaje. No a ještě pořád učím ve škole němčinu,“ dodává paní Olga jako by nic.

Babička Olga Kakosová-Fantová začala rodinnou tradici stolního tenisu.Babička Olga Kakosová-Fantová začala rodinnou tradici stolního tenisuZdroj: se svolením rodiny Fantových a Polákových

Na dotaz, jak předala svůj oblíbený sport dceři, odpovídá s úsměvem: „Ona v podstatě vyrostla pod pingpongovým stolem. Šla jsem na trénink a nebyl, kdo by hlídal, takže jsem ji brala s sebou.“

Od malička bušila míčkem o skříně

Dcera Fantové, jednačtyřicetiletá Veronika Vlnasová-Poláková, si na batolecí věk pod stolem nepamatuje, dobře si ale vybavuje, jak stolní tenis hrávala doma o skříně a o zeď. „Maminka hrozně nadávala, protože jsem vstávala v šest a už jsem začínala míčkem bušit do zdi,“ směje se. První fotka s pálkou vznikla, když jí byly dva roky. Dlouhá léta hrála stejně jako její maminka za Vlašim. U toho studovala na Filozofické fakultě v Praze germanistiku a anglistiku. Studia pak dokončila v Německu, kde osm let žila a hrála druhou a třetí ligu.

Sportu se na nejvyšší úrovni věnovala pětatřicet let, několikrát se stala mistryní republiky v jednotlivcích, ve čtyřhře i v družstvech a zahrála si i na mládežnických mistrovstvích Evropy. Když se vrátila do Vlašimi, hrála a ještě trénovala mládež. Skončila, až když se jí před třemi roky narodila mladší dcera. Stejně jako babička učí němčinu ve škole.

Veronika Vlnasová-Poláková vyrůstala pod ping-pongovým stolem, takže volba sportu byla logickou volbou.Veronika Vlnasová-Poláková vyrůstala pod ping-pongovým stolem, takže volba sportu byla logickou volbouZdroj: se svolením rodiny Fantových a Polákových

Když vzpomíná, jak rodinný sport předávala své starší dceři, dnes patnáctileté Veronice Polákové mladší, vybavuje si, jak péči o malé dítě kombinovala v hale s vlastním tréninkem a tréninkem mládeže.

„Vždy se našel někdo, kdo si s ní házel nebo kopal s míčem. O můj sport vůbec nejevila zájem. Když viděla mou prohru, tak plakala, proto stolní tenis nechtěla vůbec hrát,“ vypráví Veronika starší. Pár minut, které dcerka strávila ping-pongem, prý museli vykupovat mnoha minutami fotbalu a tenisu, což ji bavilo mnohem více.

Zdroj: Youtube

V osmi letech se však s dalšími vlašimskými dětmi účastnila v Praze turnaje, který kombinoval stolní tenis s atletikou. Zejména atletické disciplíny se jí dařily natolik, že si odvezla několik pohárů. Tento pozitivní zážitek ji pak přiměl vzít rodinný klenot na milost a stát se také na dlouho členkou vlašimského sportovního klubu.

Dneska je hra moc na sílu

Babička Olga se stolnímu tenisu aktivně věnuje jako hráčka či jako rozhodčí bezmála šedesát let. Může proto porovnat, jak moc se tento sport proměnil. „Hráči dnes mají nesrovnatelně lepší podmínky. My trénovali na školní chodbě na dlaždičkách, kde to hrozně klouzalo,“ vzpomíná. Na druhou stranu si všímá enormní zátěže, která je na takzvané děti od stolu kladena. „Trenéři by měli být rozumní, neutavit je a dělat s nimi doplňkové sporty, aby jejich svěřenci neměli problémy s klouby. Na mládežnických turnajích vidím děti se zatejpovanýma rukama a nohama. O tom ten sport není,“ říká.

Velký posun podle ní udělaly materiály. „Já měla jednu dřevěnou pálku a za svou kariéru jsem asi třikrát měnila potahy. Dneska mění pálku každý měsíc. Na tréninku jsme tahali těžké stoly bez koleček a hrozně jsme se nadřeli. Na nohách jsme měli tenké kecky, s nimiž jste cítili každé zrníčko na podlaze,“ popisuje babička.

Maminka vzpomíná, jak se za její éry zvětšil míček a místo celuloidu se začal vyrábět z plastu. „Člověk musel změnit styl hry, což trvá dlouho. Navíc výrobcům trvalo, než nové míčky udělali opravdu kulaté. Nejdřív vypadaly spíše jako vajíčka,“ směje se.

Během éry Veroniky mladší se ping-pong ještě více zrychlil a stal se z něho hodně silový sport. „Víc se mi líbil ten, co se hrál za babičky a mamky. Hra byla techničtější, hodně výměn přes síťku, různé zajímavé falše v úderech. Dneska je to takové přímočaré a na sílu,“ popisuje.

Maminka přikyvuje a dodává: „Někdy mi to přijde až bezmyšlenkovité: zavřít oči a buch, buch, nic neřešit. Umožňují to současné materiály. Ale takový je trend a asi se s ním nedá nic dělat.“

Stolní tenis ji nejdřív štval

„Pamatuji si, že když jsem s mamkou hrála jako malá stolní tenis, většinou jsem to obrečela. Vydržela jsem jen chvilku a už jsem zase chtěla jít hrát fotbal. Po prvním turnaji se můj odpor ale zlomil a bavila mě i parta kamarádů kolem,“ popisuje začátky Veronika mladší. Ta se již stačila stát několikanásobnou mistryní republiky v mládežnických kategoriích, přivézt si z evropských šampionátů tři bronzy a rovněž vyhrát několik mezinárodních turnajů. 

Veronika Poláková s bronzovou medailí na mládežnickém mistrovství EvropyVeronika Poláková s bronzovou medailí na mládežnickém mistrovství EvropyZdroj: se svolením rodiny Fantových a Polákových

„Pro hráče je hodně důležité zázemí. Dříve jsme s vnučkou na turnaje jezdili všichni, byli jsme takoví Hujerovi,“ usmívá se babička. „Dnes už ale máme na některé akce zákaz. Když bylo nedávno mistrovství Evropy v Polsku, měli jsme dokonce přísný zákaz,“ dodává.

Přečtěte si další zajímavý příběh ze seriálu Ženy tří generací:

Babička, vnučka a dcera
Jsme praštěné, rozezpíváme a roztančíme všechny, říkají babička, máma i dcera

Na dotaz, proč Veronika mladší nechce své blízké na důležitých turnajích, odpovídá: „Protože jak tomu všichni rozumí, stávalo se, že po zápase ke mně přišli a začali říkat, co jsem mohla hrát lépe. Oni měli třeba i pravdu, ale když jsem byla po těsné prohře naštvaná, nechtěla jsem v těch emocích slyšet ještě tohle rýpání.“

Ping-pong nám všem hodně dal

Přes veškerou dřinu a nervy se všechny tří shodují na tom, že jim stolní tenis hodně dal. Babičce hlavně možnost cestovat. „A také pocit, že všechno jde, když se chce – i v hluboké totalitě, kdy jsme zdaleka neměli takové možnosti jako dnes,“ říká. Sport by doporučila všem dětem. „Pak se nebudou hroutit z prvního nezdaru, který je potká. Sportovci se musí po neúspěchu rychle znovu postavit na nohy a dokázat, co v nich je. Život přináší nejrůznější zatáčky a ty musí člověk vybalancovat,“ dodává.

Přečtěte si další zajímavý příběh:

Karolína Nosková, její maminka Eva Zoltánová a její babička Eva Cigánková
Máme boty z toulavého telete, shodují se babička, maminka i dcera

Veronika starší na ping-pongu oceňuje, že ji brzy naučil postarat se sama o sebe, umět něco obětovat a podstoupit dřinu. „Nacestovala jsem se také dost, ale to jsem si spíše vážila každé chvíle, kdy jsem byla doma.“ Sport jí prý však tak trochu vzal obyčejný život – mít volné víkendy a chodit někam s kamarády. „Ale vlastně nevím, zda mi to až tak chybělo,“ přemítá.

Nejmladší z trojice se díky stolnímu tenisu naučila hospodařit s časem. Když cestuje na turnaje, čte povinnou četbu nebo se učí. „A někdy si jen pustím do uší písničky a přemýšlím o životě, o sobě, plno věcí si uvědomím,“ líčí. Sport jí prý také naučil vyznat se v lidech a rovněž zjistit, že nic není zadarmo.

Sprostá slova u stolu? Nepřijatelné

Na dotaz, jak babička zvládá jako rozhodčí ukočírovat nynější extrémně rychlou hru, odpovídá, že horší je ukočírovat vulgárně se vyjadřující hráče. Je známá jako velmi přísná rozhodčí. „Vulgární výrazy pravidla nedovolují, navíc tím jdou špatným příkladem dětem, které to sledují. Takže nešetřím kartami. Nedávno jsem ji udělila starostovi jednoho nejmenovaného města. Ve sportu musí zůstat smysl pro fair play, ne touha vyhrát za každou cenu, něco uhádat nebo nepřiznat balon,“ konstatuje.