Kliknutím zvětšíteSlovo „asasín“ je termín, který se používal pro označení skupiny fedajínů (bojovníků) v rámci nizárijsko-ismáílitského státu, který vznikl po rozkolu stoupenců nizárismu v rámci ismáílitské větve šíitského islámu. O skutečném původu názvu se mezi historiky vedou po staletí debaty, přičemž jedna z takových teorií se domnívá, že pojem „asasín“ má kořeny ve slově „hašašín“, což znamená kuřáci nebo uživatelé hašiše, napsal list Heritage Daily.
První známé použití tohoto výrazu se datuje do roku 1122 našeho letopočtu, kdy jej fátimovský chalífa al Ámir použil coby hanlivé označení pro syrskou větev nizárijských ismáílitů. K rozšíření tohoto termínu přispělo setkání s evropskými křižáky, jejichž kronikáři jej dále šířili po Evropě a vyprávěli děsivé příběhy o zabijácké sektě ukryté v odlehlých horských pevnostech.
Původ asasínů
Nizárijsko-ismáílitský stát založil Hasan-ibn-Sabbáh, který se narodil kolem roku 1050 ve městě Kóm naúzemí dnešního Íránu. V raném věku se Hasan zajímal o metafyzické a vědecké otázky, studoval chiromantii, jazyky, filozofii, astronomii a matematiku. O Hasanově životě se hodně spekuluje. Zmínky o něm totiž zaznamenaly různé zdroje.
Podle všeho byl ale velmi zcestovalý. Navštívil různá místa Persie, kde diskutoval s náboženskými vůdci o svém názoru na jejich učení. Jeho cesty sahaly až k pobřeží Kaspického moře a do pohoří Alborz v oblasti Rudbar, kde hledal základnu, z níž by mohl vést svou misii.
Kolem roku 1090 se Hasan a jeho stoupenci zmocnili hradu Alamút. K tomu použili promyšlenou strategii infiltrace, aby oklamali posádku. Po získání pevného postavení v regionu rozšířili svůj vliv dobýváním pevností po celém Rudbaru a budováním nových bašt na strategických místech, aby zabezpečili obranu a obchod.
Rychlé rozšiřování státu nezůstalo bez povšimnutí a Alamút byl brzy napaden většími silami nejbližšího seldžuckého emíra, což znamenalo zahájení nekonečné série vojenských střetů Seldžuků, vyznavačů sunnitské větve islámu, a Ismáílitů.
Web Heritage Daily dále uvedl, že během dvou let se Hasan a jeho stoupenci zmocnili několika měst v celém Kohistánu, čímž vybudovali základ nezávislého územního nizárijsko-ismáílitského státu uprostřed seldžuckého sultanátu. Vládnoucím imámem se měl stát Hasan.
Zabíjení a náboženství
V roce 1092 zahájili Seldžukové několik velkých výprav proti Ismáílitům v Rudbaru i Kohistánu. Tyto střety náhle ukončilo zavraždění seldžuckého vezíra Nizáma al-Mulka nizárijským bojovníkem převlečeným za súfijského mystika, po kterém jen o několik týdnů později zemřel sultán Malik-Šáh. Tento zmatek umožnil Hasanovi upevnit svou moc a zmocnit se strategické pevnosti Lamasar západně od Alamútu a pevnosti Gerdkuh u Dámghánu.
Hasan vypracoval strategii decentralizace politické a vojenské moci Seldžuckého sultanátu. Vytvořil síť agentů, kteří pronikali do domácností významných nepřátelských osobností a vraždili je. Tato strategie zabíjení se brzy ztotožnila s nizárijskými ismáílity, čímž se zapsali se do historie jako obávaná elitní skupina vrahů.
Od 12. století začal Hasan vysílat do Sýrie své vlastní misionáře, aby šířili učení nizárijského da wa, čili vyzývání lidí, aby přijali islám. Trvalo však téměř půl století, než se syrská přidružená větev prosadila v regionu a etablovala se pod vedením Rašída ad-Dína Sinana v pevnosti Masjaf.
Rašídovi se podařilo získat značnou nezávislost na perských Nizárijcích. Písemnosti mu dokonce přisuzují polobožské postavení, které se obvykle objevuje u nizárijského imáma. Evropští křižáci jej pojmenovali „Stařec z hory“. Sehrál významnou roli v tehdejší regionální politice, organizoval různé atentáty a měnil spojenectví se Saladinem, křižáky a dalšími regionálními mocnostmi, aby zajistil nezávislost své komunity.
Syrský řád se především proslavil spácháním atentátu na Konráda z Montferratu několik dní předtím, než měl být v roce 1192 korunován na krále křižáckého Jeruzalémského království.
„Konrád byl hostem biskupa z Tyru a nasytil se svým posledním jídlem, neboť nastal jeho poslední den. Ten, kdo mu měl odebrat veškerou naději, stál u dveří. Jedl a pil, nasytil se a uspokojil, vyšel ven a odjel v sedle, když se na něj vrhli dva muži, spíše dva opelichaní vlci a dýkami zastavili jeho pohyb, až spadl poblíž těch sklepů,“ napsal o dni vraždy historik Imád-ad-Dín, jehož slova cituje kniha Křížové výpravy očima arabských kronikářů od Francesca Gabrieliho . „Frankové oba vrahy zajali a zjistili, že jsou odpadlíky ze sekty Ismáílítů,“ dodal ve svědectví.
V polovině 12. století se syrská přidružená větev zmocnila několika pevností v pohoří Nusajrijah, které však později anektoval mamlúcký sultán Bajbars. Od té doby si syrští ismáílité udržovali omezenou autonomii nad těmito bývalými pevnostmi jako vazalové Mamlúků.
Konec politické moci
Za vlády mongolského vojevůdce Güyük chána vyžadoval plán expanze Mongolů dobytí islámských států, aby se dostali do západní Asie. V této době byl jednou z takových významných překážek Nizárijsko-ismáílitský stát, opevněný více než padesáti pevnostmi, které mohly zpomalit vojenský postup.
Tehdejší imám Ala al-Dín Muhammad se spojil s abbásovským chalífou a obrátil se na evropské panovníky Anglie a Francie, aby se připojili a společně vytvořili křesťansko-muslimskou alianci. Jenže žádost o spojenectví byla odmítnuta.
První útok byl zaznamenán v dubnu 1253, kdy mnoho pevností v Kohistánu padlo do rukou křesťanského mongolského generála Ket-Buqa. Mongolové v roce 1256 dosáhli zakladatelské pevnosti Alamút, o kterou se následující dvě desetiletí bojovalo. Odpor nizárijských ismáílitů byl nakonec rozdrcen.
Odkaz zabijáků pronikl až do střední Evropy
Po pádu Nizárijsko-ismáílitského státu byly zbytky syrské větve začleněny do území mamlúckého sultána Bajbarse. Členové mu předali své zkušenosti výměnou za další existenci.
Podle historika Jakúta al-Hamawího byli Böszörméni, muslimové žijící v Uherském království od 10. do 13. století, zaměstnáni jako žoldnéři uherských králů. Doktor Ismail Balič v knize Stopy islámu v Maďarsku napsal, že „islám do Uher poprvé přinesli ismáílité“. Institut ismáílitských studií uvedl, že vrahové Nizárijského-ismáílitského státu „se v průběhu let různě vyvíjeli“.
Opředeni legendami
Podle Marca Pola, který se s nimi měl setkat osobně, existovala v syrské pevnosti Masjaf rajská zahrada, kde rostly nádherné stromy a keře, stály paláce zdobené zlatem, vedly kanály s tekoucí vodou, medem i vínem. Také tam žily nejsvůdnější ženy světa. Údajně měla být zahrada postavena podle vzoru ráje popsaného prorokem Mohamedem. Bojovníkům zde byl umožněn pobyt po určité době. Do zahrady se měli dostávat omámení opiem a hašišem. Tyto příběhy byly tak vlivné, že slovo „asasín“ vstoupilo do evropských jazyků jako běžné podstatné jméno pro vraha a nizárijští ismáílité byli nejen v lidové mytologii, ale i v západní vědě zobrazováni jako zlověstný řád vrahů.
Vypráví se také o „skoku smrti“, případně „skoku důvěry“, který se objevuje v několika evropských kronikách. Nejslavnější popis skoku je spojen s návštěvou hraběte Jindřicha ze Champagne, titulárního krále jeruzalémského, u vůdce asasínů v jeho pevnosti. Aby dokázal JIndřichovi své tvrzení, že žádný křesťanský bojovník nemůže být tak oddaný jako jeho muži, dal pokyn dvěma mladíkům, stojícím na vrcholu vysoké věže. Ti se bez váhání vrhli střemhlav dolů a zabili se, uvedl ve své knize výzkumník Farhad Daftary.
Existuje i nepotvrzená domněnka, že templáři přivedli skrze Orient do Evropy asasínské učení, které motivovalo Evropany k zakládání prvních tajných společenství při nástupu renesance.
Na legendách o tajném řádu zabijáků je pozorouhodný především fakt, že všechny byly použity francouzskou herní společností Ubisoft ve videohrách Assassin’s Creed, a to zejména v prvním a druhém díle slavné série.
5
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
