Hodinou osudu bývá nazývána neděle 15. září 1940, kdy se na nebi rozhodovalo o tom, zda začne invaze na Britské ostrovy. A kdy britští piloti s nemalou pomocí zahraničních letců včetně 89 Čechoslováků nakonec vyřkli konečný verdikt, že žádná invaze nebude. To ovšem sami netušili.

"Na tom dnu je mimořádně málo, co se dá chválit… Byl to den, kdy se britské vítězství zdálo vpravdě nejvzdálenější," zhodnotil tuto neděli anglický spisovatel Alfred Price, autor řady knih o válečném letectvu druhé světové války.

Britský premiér Winston Churchill však krátce po skončení 15. září nabyl jiného názoru. "Tohle bylo jádro bitvy o Británii."

A britská několikasvazková historická monografie věnovaná druhé světové válce, nazvaná The British Official History, zastává podobné stanovisko: "Jestli 15. srpen ukázal německému vrchnímu velení, že vzdušnou nadvládu nezíská v krátké době, pak 15. září postoupilo k tomu, aby je přesvědčilo, že ji nebudou mít už nikdy."

Podle některých historiků tak právě 15. září 1940 znamenalo zásadní bod obratu nejen v historii letecké bitvy o Británii, ale v historii celé války. Expanze nacistického Německa byla poprvé zastavena.

Hop, nebo trop

O co vlastně šlo? Bitva o Británii už probíhala přes dva měsíce a Adolfu Hitlerovi se krátil čas. Británie byla poslední evropskou zemí, kterou nacistická moc nepokořila (se Sovětským svazem v té době vázala německého vůdce spojenecká smlouva). Ale chtěl-li uskutečnit námořní invazi, musel ji provést podle plánu – tedy nejpozději 17. září. Jinak hrozily podzimní prudké změny počasí spojené s častými bouřemi v kanále La Manche. Dokud však nebyla zlomena bojeschopnost britského královského letectva, měla invaze z moře jen malou naději na úspěch. Datum 15. září tak představovalo pro Němce poslední šanci zasadit Britům definitivní letecký úder, který by je srazil na kolena. A podle toho se k tomu dni postavili.

Německý letecký maršál Hermann Göring vydal o den dříve všem německým bombardovacím i stíhacím základnám rozkaz, aby 15. září zahájily totální útoky proti Anglii. K tomuto úkolu Luftwaffe vyslala v neděli nad britské ostrovy na 1500 letadel v naději, že tím zatáhne RAF do sebezničujícího boje. Hlavním cílem byl Londýn.

Němci se však dostatečně nepoučili z předchozích nezdarů. Šanci přitom měli: během několika posledních týdnů před osudnou nedělí experimentovala Luftwaffe s různými typy formací, přičemž sice zjistila, že doopravdy úspěšná není s žádnou, ale také to, že při letu ve vysoké nadmořské výšce britské stíhače několikrát zaskočila.

Bylo to proto, že britské radary, které představovaly zásadní faktor ve včasné obraně proti přicházejícímu útoku, byly schopné zachytit nepřátelské stroje jen do maximální výše zhruba 6000 metrů. Pokud Němci letěli výš, radary o nich nevěděly, a oni se tak mohli proplížit přes La Manche nepozorovaně. To ale sami netušili – domnívali se, že faktor překvapení spočívá v tom, že britské stíhačky se k nim do takové výšky prostě nedokáží vyšplhat dost rychle. Bylo to malé plus pro britské piloty. Kdyby Němci "přečetli" svou občasnou výhodu správně, mohli se sesypat na britská města a letiště nepozorovaně – ale to se nestalo.

Morálka německých posádek v té době už navíc nebyla příliš vysoká. Začátek bitvy pro většinu z nich znamenal euforii, byli přesvědčeni, že během dvou až tří týdnů bude rozhodnuto a válka v Evropě skončena. Teď už ale poněkolikáté slyšeli slova o nutnosti "zasazení posledního úderu ze strany slavné Luftwaffe", která poslouchali v červenci i v srpnu, přičemž žádný z jejich úderů nebyl poslední a každý jim přinášel těžší a těžší ztráty. Mnozí byli přesvědčeni, že za celé dva měsíce se nepřiblížili vítězství ani o píď.

Morálka britských pilotů naopak sílila s tím, jak se německé útoky dařilo odrážet, navíc v polovině září se už mohli do boje zapojit i čeští a polští stíhači, frustrovaní zdlouhavým pozemním výcvikem a učením cizího jazyka. Teď mohli předvést, co v nich ve skutečnosti je.

Útok začal v jedenáct

První velký útok přišel v jedenáct hodin dopoledne. Hlídky spatřily asi stovku německých letadel mířících přes pobřeží Kentu na Londýn, následovanou druhou vlnou asi 150 letadel. Všechny bombardovací vlny doprovázely messerschmitty BF 109.

Britové poprvé poslali do vzduchu všechny své tři stíhací skupiny, celkem bojovalo ten den ve vzduchu asi 581 spitfirů a hurikánů. Stíhači dokázali část útočníků otočit na útěk, takže ani neodhodili bomby, části těch, kteří útok dokončili, se však podařilo zasáhnout Buckinghamský palác. Jedna těžká bomba dopadla na budovy, druhá na trávníky. Ani jedna však nevybuchla, takže škody nebyly fatální, došlo ale k poškození bytu královského páru. Ten v tu chvíli podle dobového tisku naštěstí v paláci nebyl a ve sklepě se skrýval jen nejnutnější personál. Královská rezidence tak vyvázla bez obětí na životech.

Ve dvě odpoledne překročila pobřeží poblíž Doveru další vlna asi 150 nepřátelských letadel, doprovázená druhou vlnou o síle sta strojů. Jako jejich pravděpodobné cíle určila britská protivzdušná obrana jižní Londýn a železniční uzly v Londýně a v Kentu.

Britští stíhači včetně spojeneckých letců se postavili na zuřivý odpor. Nad centrum Londýna se po zběsilém boji dostalo jen asi 70 německých letadel, a ty dál čelily nepřetržitému a dotíravému napadání.

"Hurikány si to přišly vyřídit s bombardéry. A šly na to neobvykle, čelním útokem s nízkým stoupáním, přičemž hned sundaly dva a po nich ještě dvě sto devítky. Ostatní se přidali v takovém množství a tak agresivně, že byli jak racci, když se sesypou na albatrosy. Sedm dalších dornierů (bombardérů Dornier Do 17, pozn. red.) bylo zničeno ještě předtím, než se duxfordská peruť v celé své slávě vrhla do vroucí mely. Nálet na jižní Londýn se úplně rozpadl," popisuje tehdejší střetnutí kniha The Battle of Britain: The jubilee history autora Richarda Alexandera Hougha.

Následovaly nálety na přístavy Portland a Southhampton, i ty však britští stíhači úspěšně odrazili. Bombardování Londýna pokračovalo i po setmění, kdy způsobilo velké škody na jihu města, konkrétně zasažení železničních mostů, přerušení vodních a plynových rozvodů a poškození několika nemocnic, naštěstí bez obětí na životech. Také tyto útoky však čelily houževnaté obraně.

Invaze odložena

Odhady ztrát obou stran se v různých pramenech liší, přičemž jak Britové, tak Němci měli původně tendenci přeceňovat ztráty nepřátelské a podceňovat vlastní.

RAF tvrdila, že toho dne zničila 176 až 185 nepřátelských letadel, podle novějších závěrů historiků jich však bylo zřejmě mezi 60 a 75.

Nacistické noviny Völkischer Beobachter zase 17. září uvedly, že Luftwaffe zničila 79 letadel RAF a sama přišla jen o 43 strojů – ve skutečnosti bylo sestřeleno jen 29 britských stíhaček a 16 sestřeleným britským pilotům se podařilo přežít.

Dne 17. září zachytila britská rozvědka rozkaz německého generálního štábu zastavit akce určené k naloďování. Hitlerova invazní operace Lvoun (Seelöwe) byla odložena na neurčito.