Psal se rok 1933 a v sanatoriu v americkém Seattlu umírala na tuberkulózu osmnáctiletá dívka jménem Mary Sara. V den, kdy zemřela, nabídl lékař, který se o ni až do jejího posledního vydechnutí staral, její mozek jednomu z nejuctívanějších muzeí na světě: do světově proslulé Smithsonovy sbírky fyzické antropologie Národního muzea Spojených států, kterou v roce 1903 založil a jejímž kurátorem od počátku byl český antropolog Aleš Hrdlička.
Rodina mladé ženy patřila k Sámům, tedy k původním obyvatelům rozsáhlých oblastí severní Skandinávie, u nás známějším jako Laponci. Pocházela z Aljašky, odkud Mary Sara se svou matkou přicestovala lodí do Seattlu, protože tamější lékař Charles Firestone nabídl starší z obou žen léčbu šedého zákalu. Když u dcery propukla tuberkulóza, převzal do své péče i ji. Po její smrti se pak ozval telegramem Smithsonovu institutu, zda by nechtěl její mozek do své „sbírky mozků různých ras“, jíž spravoval právě Hrdlička.
„Čtyřiašedesátiletý kurátor oddělení fyzické antropologie Aleš Hrdlička se o Sářin mozek zajímal, ale pouze v případě, že dívka byla čistokrevná,“ napsal tento týden americký The Washington Post.
Antropolog se přitom podle něj dopustil dost rasistické netaktnosti, když ve své písemné odpovědi na Firestoneův telegram hovořil o zemřelé sámské dívce jen jako o subjektu. „Je-li subjekt plnokrevný, je mozek žádoucí,“ reagoval.
V té době měl už pětatřicetiletý lékař Firestone Sářin mozek vyjmutý z hlavy (o čemž zřejmě neinformoval nikoho z jejích příbuzných) a na Hrdličkovu žádost jej poštou odeslal. Ve Smithsonově institutu pak označili došlou zásilku referenčním číslem a uložili v muzeu vedle dalších mozků získaných po celém světě. Téměř všechny tyto mozky, jichž se do dnešního dne dochovalo 254, byly shromážděny na Hrdličkův příkaz.
Zajímal se, odkud přišli
O původ domorodých obyvatel severoamerického kontinentu se český antropolog zajímal od chvíle, kdy oddělení fyzické antropologie založil. Dokonce mezi indiány i nějakou dobu žil, dokumentoval antropologický vzhled příslušníků jednotlivých kmenů a sbíral ostatky (kosti, mumie, zuby a další části těl) jejich zemřelých, jimiž postupně zásobil svou rozrůstající se sbírku. Kromě indiánů studoval také další výraznou skupinu amerického obyvatelstva v Evropě málo vídanou, a sice černochy.
Protože byl přesvědčen, že indiáni přišli do Ameriky z východní Asie, studoval také původní východoasijské národy a obyvatele Mongolska, Tibetu, Sibiře a Aljašky. Svoji teorii o asijském původu severoamerických indiánů se mu díky tomu skutečně podařilo prokázat, přičemž dospěl k dodnes uznávanému názoru, že se do Ameriky dostali překonáním Beringovy úžiny představující nejbližší spojení mezi asijským a americkým kontinentem.
Dle Hrdličkovy hypotézy se kočovné kmeny vydaly v období mezolitu (střední doby kamenné) při hledání nových lovišť nebo i z jiných důvodů na východ, protože jih Asie již byl zalidněný, a došly tak až do Ameriky. Trasa podle něj vedla jednak přes Kamčatku a souostroví Diomédových ostrovů v Beringově úžině, jednak přes řetězec Aleutských ostrovů v dobách, kdy oba světadíly ještě spojovala zem. Šlo o takzvanou severní cestu.
V průběhu dalšího bezmála století potvrdila oprávněnost teorie řada dalších prací, včetně nových genomických studií lidské DNA, potvrzujících, že branou pro migraci lidí z Asie do severní Ameriky byla Sibiř, nebo analýzy pravěké psí DNA, nasvědčující tomu, že pradávní společníci člověka došli spolu s ním do Ameriky přes zaniklou pevninu Beringie spojující kdysi Rusko a Kanadu.
Zloději lidských kostí
Podle The Washington Post však Hrdličku vedla při jeho výzkumech i trochu méně ušlechtilá motivace, a sice víra v nadřazenost bílé rasy, kterou se snažil svým sběrem lidských pozůstatků doložit. Nakonec shromáždil za pomoci svých spolupracovníků, jimiž byli často jeho studenti, nejméně 30 700 lidských kostí a dalších částí těl. Ty jsou dodnes součástí sbírek amerického Přírodovědného muzea, jež je nejnavštěvovanějším muzeem Smithsonova institutu. Dodnes se neví, z kolika zemřelých lidí vlastně pocházejí.
close
info
Zdroj: Wikimedia Commons, autor neznámý, volné dílo
zoom_in
Americký antropolog českého původu Aleš Hrdlička v mladých letech svého života.
The Washington Post se pozastavuje především nad tím, za jakých okolností sběr ostatků probíhal. „Jsou nesmiřitelným dědictvím příšerné praxe, při níž byla těla a orgány vyzvedána a svážena ze hřbitovů, bojišť, márnic a nemocnic ve více než 80 zemích. Toto desetiletí trvající úsilí financovala a podporovala instituce dotovaná daňovými poplatníky,“ píší redaktorky deníku Nicole Dungcaová a Claire Healyová.
Titul začal pátrat po původu všech ostatků ve sbírce, shromážděných ve většině do počátku 40. let minulého století, a podle obou autorek se mu podařilo sestavit dosud nejrozsáhlejší analýzu jejich původu.
„Vypadá to, že drtivou většinu ostatků shromáždili výzkumníci bez jakéhokoli souhlasu kohokoli. Svolení jim nedali ani ti jednotliví lidé dokud žili, ani po jejich smrti jejich rodiny. Vědci kořistili lidské pozůstatky z umírajících v nemocnicích, z chudáků bez domova nebo z osamělých lidí bez přímých příbuzných, kteří by je po jejich smrti identifikovali a pohřbili. V jiných případech sběratelé kostí, antropologové a výzkumníci třeba překopali pohřebiště a vyrabovali hroby,“ píší Dungcaová s Healyovou.
Vraťte ostatky rodinám
Podle obou autorek se Přírodovědné muzeum u drtivé většiny ostatků, které má v držení, nijak zvlášť nesnaží o jejich vrácení potomkům zemřelých nebo alespoň těm, jimž náleží jejich kulturní dědictví. „Z nejméně 268 mozků shromážděných muzeem repatriovali jeho zástupci pouze čtyři,“ zjistil Washington Post při svém šetření.
close
info
Zdroj: Wikimedia Commons, Aleš Hrdlička, volné dílo
zoom_in
Jeden ze snímků indiánské ženy od Aleše Hrdličky, tentokrát Leny Coxové, ženy ze středního Miwoku.
Překážkou je podle novinářek zejména to, že institut vyžaduje, aby lidé, kteří mají zákonné právo nebo nějaký osobní zájem na vrácení ostatků, podali formální žádost. „To je pro mnoho potenciálních žadatelů prakticky nemožné, protože o existenci sbírky nevědí. Federální zákon nařizuje, aby Smithsonův institut informoval o jakýchkoli pozůstatcích pouze domorodé Američany, domorodé obyvatele Aljašky nebo domorodé havajské komunity. Tím pádem ale zhruba 15 tisíc částí lidských těl zůstává viset ve vzduchu,“ uvádějí autorky.
Sářiny žijící příbuzné vystopoval The Washington Post pomocí dobových záznamů, které se našly uložené ve Smithsonově ústavu. Když je pak reportérky kontaktovaly, dozvěděly se, že tito lidé neměli tušení, že dívce byl po smrti odebrán mozek. Skutečnost, že je ústav nikdy neoslovil, je podle obou reportérek mimořádně zaskočila. Teď usilují o to, aby Sářin mozek dostali zpátky.
„Je to násilí spáchané na naší rodině a na našem lidu. Něco jako otevřená rána. Chceme pro ni i pro sebe pokoj, ale žádný pokoj nebude, dokud se to nenapraví, protože víme, že to existuje,“ řekl novinářkám manžel jedné ze Sářiných sestřenic Fred Jack.
