Celkem 64 let vládla tehdy nejmocnější říši světa navenek přísná a strach vyvolávající Viktorie, která však byla také mimořádně odvážná, rozhodná i okouzlující. Její příběh byl příběhem lásky i smutku, oddanosti i ztráty, ale také živoucím ztělesněním toho, co dokáže síla a odolnost.

Britské impérium zažilo za její éry bouřlivý průmyslový, politický, vědecký, technický i vojenský rozvoj, který poznamenal celý svět na dlouhá léta dopředu. Bez nadsázky lze říci, že bez viktoriánské epochy by dnešní život na Zemi nebyl takovým, jakým je.

„Byla to žena, která dalece předstihla svou dobu. Žena, která musela těžce vyvažovat práci a rodinu a výchovu dětí, která musela překonat ztrátu rodičů a jež se v skrytu duše neustále potýkala s úzkostí a s pochybnostmi o sobě sama,“ uvádí o jedné ze dvou nejslavnějších britských panovnic časopis Grazia Magazine.

Život zachycený v denících

O tom, jak svou vládu prožívala sama Viktorie, hodně vypovídají její deníky, které si začala vést roku 1832, kdy jí bylo 13let, a nepřestala s tím po celých 69 roků. Celkem 141 deníkových svazků tak zachycuje kolem 60 milionů královniných slov.

Některá z těch nejosobnějších však byla po její smrti ze záznamů odstraněna. K tomuto kroku přistoupila na žádost přímo královny její nejmladší dcera Beatrice, která podle Viktoriiných pokynů neměla nechat v denících nic, co by mohlo nějak ohrozit pověst královské rodiny. A pár takových věcí se v nich přece jenom našlo.

Dva roky po korunovaci, k níž došlo 28. června 1838 ve Westminterském opatství, se  jedenadvacetiletá královna provdala za prince Alberta Sasko-Kobursko-Gothajského a jako první panovnice na britském trůnu si za své sídlo zvolila nově dobudovaný Buckinghamský palác, jenž se měl stát sídlem všech panovníků dynastie.

Svého muže podle všeho upřímně milovala. Jjejí deníky zachycují například unikátní vzpomínku ze 13. února 1840, tedy z třetího dne po svatbě, kdy mladá královna manžela potajmu s potěšením pozorovala, jak si zkouší její punčochy a jak se po ránu holí. První potomek, princezna Viktorie, se mladému páru narodila ještě v roce 1840 a po ní následovalo dalších osm dětí. Nejmladší, již zmíněná Beatrice, přišla na svět v roce 1857.

close Královna Viktorie se svou rodinou (včetně své matky vévodkyně z Kentu) info Zdroj: Wikimedia Commons, dr. Ernst Becker, volné dílo zoom_in Královna Viktorie se svou rodinou (včetně své matky vévodkyně z Kentu)

„Královna Viktorie a princ Albert, to byl prostě královský milostný příběh všech dob. Byli do sebe opravdu bláznivě, šíleně zamilovaní,“ vzpomínal Thomas Mace-Archer-Mills, americký komentátor britské královské rodiny. „Nebuďme puritáni, královna Viktorie rozhodně nebyla prudérní. S Albertem měla devět dětí a užívala si manželského života v tak plné míře, jak si jen dokážete představit.“

Sluha jménem John Brown

Albert zemřel 14. prosince 1861 po dvoudenním bezvědomí, do něhož upadl pravděpodobně v důsledku dlouhodobých zdravotních problémů. Podle soudobé diagnózy zemřel na tyfus. Současní autoři se ale přiklánějí spíše k tomu, že trpěl nějakou chronickou nemocí, například rakovinou žaludku, problémy s ledvinami nebo Crohnovou nemocí.

Viktorie se z jeho skonu nikdy úplně nevzpamatovala a truchlila pro něj až do konce svého života. Přesto se však objevily i hlasy, podle nichž v ní ani smrt jejího opravdu upřímně milovaného muže úplně neudusila ženství. Dlužno dodat, že měly potenciál vyvolat pořádný skandál.

Na veřejnost tato svědectví pronikla poprvé tehdy, když byly zveřejněny jiné deníky než královniny, a sice deníky Lewise Harcourta, státního tajemníka pro kolonie v letech 1910 až 1915 a syna sira Williama Harcourta, jenž za panování královny Viktorie působil jako ministr vnitra v liberální vládě Williama Gladstonea. V Harcourtových denících se totiž objevila i věta, že královnin kaplan reverend Norman MacLeod na smrtelné posteli údajně přiznal, že oddal Viktorii s jejím osobním sluhou, Skotem Johnem Brownem.

Pro historiky představoval tento deníkový záznam mimořádně zajímavý objev, nikdy se však nepotvrdilo, že je skutečně pravdivý. „Tvrzení se nakonec ukázalo jako dost chabé, ale přesto tato fáma přetrvala a je stále živá. Jedním z důvodů bylo, že hodně informací o vzájemném vztahu královny a Browna bylo po její smrti zničeno,“ uvádí Jaclyn Rothová, šéfredaktorka webu The Royal Observer.

close Portrét královny Viktorie a Johna Browna v Osborne House, pocházející ze sbírky velšských portrétů v Národní knihovně Walesu. Královna Viktorie vládla Anglii od roku 1837 do roku 1901 info Zdroj: Wikimedia Commons, Edwin Landseer, volné dílo zoom_in Portrét královny Viktorie a Johna Browna v Osborne House, pocházející ze sbírky velšských portrétů v Národní knihovně Walesu. Královna Viktorie vládla Anglii od roku 1837 do roku 1901

Podle Mace-Archera-Millse bránil zveřejnění jakýchkoli informací o případném osobním vztahu Viktorie a jejího skotského sluhy zejména její syn, budoucí král Eduard VII., který byl údajně na rozdíl od své matky velmi prudérní a naprosto odmítal si připustit myšlenku, že by si britská královna mohla něco začít se sluhou.

Ani Brown ale Viktorii nepřežil, zemřel 27. března 1883. Královna jeho smrti opět upřímně a velmi hluboce želela a mimo jiné mu nechala vytvořit sochu v životní velikosti, na jejímž podstavci stálo: „Víc přítel než sluha. Věrný. Pravdomluvný. Statečný. Povinnost stavěl nad sebe sama, a to až za hrob.“ Její syn Edward sochu nechal po královnině smrti přemístit na méně nápadné místo a všechny osobní zaznamenané Viktoriiny vzpomínky na Browna dal zničit.

Sluha jménem Abdul Karim

Nicméně Brown nebyl jedinou a dokonce ani tou nejskandálnější Viktoriinou známostí z řad jejích osobních sluhů, o níž se povídalo. Po smrti věrného Skota totiž královna navázala další neobvykle úzké přátelství i s jeho následníkem, ženatým Indem Abdulem Karimem, o 44 let mladším než ona.

Karim se stal jejím sluhou v roce 1887 a Viktorie si ho rychle oblíbila. Oslovovala jej titulem Munší, což znamená něco jako sekretář nebo učitel, jmenovala ho svým indickým tajemníkem a zajistila mu v Indii i vlastní pozemky, díky čemuž se z něj stal vážený vlastník půdy. Podle Karimova životopisce Sushila Ananda se královna svěřovala v dopisech přátelům s tím, že její diskuse s Munším jsou velmi obsáhlé a zahrnují filozofické, politické i praktické otázky.

Chválila ho i ve svých denících. „Mám ho tak ráda. Je tak dobrý a jemný, rozumí všemu, co chci, a je pro mě skutečnou útěchou,“ napsala do jednoho ze svých záznamů

Na svém skotském panství přidělila Karimovi pokoj po Brownovi na zámku Balmoral a v denících se zájmem popisovala, jak se dokázal sblížit s ostatními. „Se sloužícími vychází velmi přátelsky, rád se směje i žertuje – také je pozval, aby ochutnali všechny ty skvělé věci, které umí připravit, třeba jeho výborný ovocný dort.“

Karimův rychlý vzestup na společenském žebříčku ale začal vadit ostatním členům královské rodiny, pro něž bylo za normálních okolností nepřijatelné stýkat se společensky s Indy, kteří měli nižší než královský původ. Královna doufala, že Karima dokážou přijmout, ale to se nestalo. A znovu zaúřadoval její syn. Když pro matku uspořádal 26. dubna 1889 večírek ve svém domě v Sandringhamu, úmyslně vyčlenil Karimovi místo mezi služebnictvem. Inda se to dotklo a odešel do svého pokoje, královna se jej pak veřejně zastala a prohlásila, že měl být usazen mezi členy královské rodiny.

Hádky a třenice vyvolávalo v královské domácnosti také Viktoriino rozhodnutí, že bude brát Karima s sebou na své zahraniční cesty jako osobního tajemníka. Podle královniných příbuzných takový přístup ohrožoval monarchii jako takovou.

Když Viktorie v roce 1901 zemřela, nechal její syn Karima v podstatě deportovat zpátky do Indie a nařídil zabavit a zničit veškerou korespondenci, kterou si královna se svým indickým sluhou vyměnila. Karim dožil zbytek svého nepříliš dlouhého života v ústraní na panství, které mu Viktorie zařídila. Zemřel v roce 1909 ve věku 46 let.