Po tisíc let soupeřili Řekové a Turci o dominantní vliv v oblasti Malé Asie, omývané Středozemním, Egejským, Marmarským a Černým mořem. Na přelomu 18. a 19. století začala Osmanská říše, založený na konci 13. století, slábnout a propadat se do stále hlubší vnitřní krize. Také její armáda, tvořící hlavní pilíř turecké moci, se rozpadala.

To na druhé straně okamžitě vedlo k zesílení řeckého boje za nezávislost, k němuž se brzy přidala i Rumélie (historické území jihovýchodní Evropy, které bylo pod nadvládou Osmanských Turků, zejména Balkánský poloostrov) a Egejské ostrovy.

Revoluce začala vyhlášením nezávislosti Řecka dne 25. března 1821, symbolicky v den, v němž si pravoslaví připomíná památku Zvěstování Panny Marie a který dnes Řekové slaví jako svůj státní svátek. Ale k první bitvě došlo už o dva dny dříve, 23. března 1821. Byla to bitva o Kalamatu.

Zahájím revoluci sám!

Kalamata je po Patrách druhé největší město na Peloponésu, je to přístav v regionu Messénie na jihu peloponéského poloostrova v Řecku. Osmanská říše ho dobyla v 15. století (předtím jej ovládali křižáci) a bojovníci za nezávislost Řecka se ho rozhodli získat zpátky jako první.

Velký vliv měl na tento krok řecký pop Papaflessas, člen tajného řeckého spolku Filiki eteria, připravujícího povstání. 

Poté, co řecký šlechtic Alexandros Ypsilanti povstal proti Turkům v Moldavsku, vyslal spolek Papaflessase, aby obdobně vzbouřil celý Peloponés. A radikální pop se tohoto úkolu chopil se vší vervou.

„Dejte mi Sampasioty, Pisohority a tisíc Maniotů a zahájím revoluci sám!“ rozkřičel se 26. ledna 1821 na tajné schůzce se členy řeckého vysokého duchovenstva a dalšími vůdčími osobnostmi Řeků na Peloponésu.

(Sampasioté byli peloponéští horalé z oblasti dnešní obce Falaisia na jihozápadě hornaté oblasti Arkádie uprostřed Peloponésu, Pisohorité další horalé, obývající obec Pellana v oblasti, kde se ve starověku rozkládal legendární městský stát Lakedaimón, a Manioté představovali řeckou etnickou skupinu pocházející z poloostrova Mani, prostředního z trojice výrazných výběžků v jižní části Peloponéu, pozn. red.)

Důvodem k Papaflessasově výbuchu (jenž málem vedl k jeho zatčení) byla přílišná opatrnost, s jakou se místní autority k připravované revoluci stavěly. Pop je spolu s dalšími členy Filika eteria přesvědčoval, že Řeky podpoří v boji proti Turecku i Rusové, nedůvěřiví občanští vůdci a duchovní si to ale chtěli nejdříve ověřit. To se samozřejmě Papaflessasovi nelíbilo, protože příslib ruské pomoci nijak jistý nebyl.

Legendy osvobozenecké války

Odhodlané a suverénní vystupování horkokrevného kněze přece jen zafungovalo a získalo mu podporu dalších rozhodujících osobností. Byl mezi nimi uznávaný vůdce Maniotů Petros Mavromichalis, jehož předci se vzbouřili proti Osmanské říši v historii již mnohokrát, dále revolucionář Nikitaras, přezdívaný „Turkožrout“, a zejména Nikitarasův strýc, legendární řecký vojevůdce Theodoros Kolokotronis, klíčová postava celého osvobozeneckého boje a dodnes uctívaný řecký národní hrdina.

Do odboje proti Turkům se Kolokotronis zapojil již ve svých patnácti letech, kdy vedl na Peloponésu guerillovou bojůvku. Pak působil jako korzár a nechal se naverbovat do ruské i britské armády. Získané zkušenosti využil po návratu na Peloponés (nazývaný tehdy Morea) k tomu, aby ve svých 50 letech obnovil odboj proti osmanské nadvládě. Tehdy získal přezdívku Stařec z Moreje.

Manioté pod Mavromichalisovým velením vyhlásili 17. března 1821 válku Osmanům a v počtu asi dvou tisíc mužů zahájili pochod na Kalamatu. Po cestě se spojili s dalšími povstalci vedenými Kolokotronisem, Nikitarasem a Papaflessasem.

Z pohoří Taygetos (nejvyššího masivu peloponéského poloostrova) je podpořili členové rodového klanu Katsosů a další „Sampasioté“.

Město padlo bez boje

K útoku na přístavní město a pevnost se všechny řecké síly na kopci Ayia Anna. Tento krok měl mimořádný psychologický efekt. Když osmanská posádka uviděla tisíce revolucionářů, hrozících zavalit město jako lavina, kapitulovala bez boje. Kalamata se stala prvním velkým městem, jež bylo v řecké válce za nezávislost osvobozeno.

Nezávislost Řecka byla vyhlášena v Epidauru o dva dny později a současně tam došlo ke zvolení prozatímní vlády v čele s Alexandrem Mavrokordatosem. Tu však Kolokotronis odmítl uznat a rozpoutal občanskou válku.

Řekové zahájili pod jeho velením obléhání dalších pevností Neokastro a Monemvasia a v květnu 1821 vybojovali první větší vítěznou bitvu u Valtetsi. Vzápětí následoval největší úspěch, jakého se Řekům podařilo v osvobozenecké válce dosáhnout: dobytí Tripolisu, hlavního města Peloponésu a sídla tureckého správce.

Gloriolu tohoto vítězství bohužel vzápětí zakalil obrovský masakr Turků a Židů, k němuž po pádu Tripolisu došlo. Během října 1821 vyvraždili Řekové většinu jeho obyvatel.

Dlužno dodat, že ani Turci nezůstávali v páchání zvěrstev na civilním obyvatelstvu a masovém vraždění v této občanské válce nijak pozadu, spíše naopak. Záhy po vypuknutí povstání rozpoutali rozsáhlý protiřecký teror, jehož symbolem se stalo povraždění obyvatel ostrova Chios v dubnu roku 1822.

Ačkoli povstání neskončilo žádným jednoznačným výsledkem a ani ostatní křesťanské národy v oblasti je nijak výrazně nepodpořily, přece jenom přispělo k tomu, že londýnská konference velvyslanců uznala v roce 1830 nezávislost nového řeckého státu na mezinárodní úrovni.