„Mám je schované, vlastně jsem v nich ještě ani nebyla. Možná, že teď bude vhodné počasí," žertovala stolní tenistka. Oštěpař ji doplnil, že obyvatelé Londýna skutečně český oficiální oděv s gumáky a deštníky vzal jako skvělý žert. „I v metru nás podle oblečení místní poznávali a říkali, že se jim to moc líbilo. Měl jsem před olympiádou na Angličany názor, že jsou to suchaři. Moc mě překvapili a opravil jsem si na ně názor," dodal.

Studenty ale také zajímalo, jak jde vrcholový sport skloubit se studiem. Oba sportovci se shodli na tom, že dálkové studium je sice pro vrcholové sportovce velmi přizpůsobivé a časově vhodné, ale je k němu třeba mít vůli.

„Shodou okolností jsem měl jednou měsíční tréninkový výpadek a rapidně se mi zlepšily známky. Dokonce jsem se dokázal téměř celou výuku soustředit. V plných tréninkových dávkách jsem přitom už při třetí hodině kolikrát ležel na lavici, jak jsem byl unavený," vzpomínal Veselý na školní léta a připomněl při tom, že vzdělání je mnohdy to nejpodstatnější, co sportovce zachrání, když po konci kariéry hledá práci. Z vrcholové kariéry si ale naopak odnese vůli na sobě pracovat.

Oba olympionici se shodli na tom, že v jejich „práci" je často nejtěžší najít motivaci dřít, i když už si myslí, že jsou vyčerpaní. To přichází často i ráno po namáhavém tréninku, kdy se tělo brání jakémukoliv pohybu, nebo po prohraném zápase či špatném závodě.

„U nás jsou třeba Číňanky, proti kterým můžu hrát na sto padesát procent a stejně prohraju. Musím to stále zkoušet, ale vím, že je to v mnoha případech prakticky nemožné. I po takovém prohraném zápase musím ráno zase vstát a jít na trénink," podělila se Hadačová o své pocity se studenty.