Lucie Ambrozková byla jednou z iniciátorek vzniku hodonínského Klubu maminek. Ten letos slaví desáté narozeniny. Postupem času se Klub maminek změnil na Centrum pro rodinu, které dnes zaměstnává stálé i externí pracovníky. V jeho čele stojí právě Lucie Ambrozková, která vypráví o radostech i úskalích činnosti takového centra.

Jak vypadaly začátky Centra?
Před deseti lety jsem byla na mateřské dovolené se dvěma dětmi a čekali jsme třetí. Společně s kamarádkou jsme si posteskly, že v Hodoníně není žádný klub maminek. Napadlo nás, že když tady není, tak by bylo dobré jej založit. První schůzka se konala u nás v obývacím pokoji. Chodbička byla tehdy plná kočárků. Setkání bylo úžasné. Ze všech sršela energie a nápady. Zpočátku jsme se scházely jednou za měsíc, ale netrvalo dlouho a schůzky se konaly i dvakrát týdně. Začaly jsme hledat vhodné prostory, abychom mohly naše aktivity rozšířit. Ty jsme nakonec našly v katolickém domě na Štefánikově ulici.

Jak se Klub maminek změnil v centrum, které dnes zaměstnává pracovníky?
Když jsme se nastěhovaly, řekly jsme si, že by bylo dobré, aby maminky mohly do centra přicházet denně, aby prostory byly využité. Už to nebylo možné utáhnout dobrovolnicky. Narostla finanční náročnost i administrativa, zaměstnanci byli zkrátka potřeba. I já můžu říct, že jsem po pěti letech dobrovolnické práce cítila, že vzhledem k tomu, jak to omezuje rodinu, je nějaká finanční kompenzace potřeba.

Co vám centrum dalo a vzalo?
Dalo mně zaměstnání podle mých představ, které si do značné míry určuji sama. Na druhé straně mně přidělává vrásky, protože je to obrovská zodpovědnost: za zaměstnance, ale i za rodiny, které navštěvují náš stacionář. Jsou na něm závislé.

Váš manžel je teď na rodičovské dovolené. Vyžadovala to snad práce v Centru?
Máme pět dětí. Vždycky jsme si s manželem říkali, že od tří to začneme počítat. Čtyři se mně zdálo dost, páté dítě bylo zpočátku více přání mého muže. On tehdy navrhl, že s ním bude doma. Vzali jsme to tedy jako poslední příležitost, jak zpomalit. Teď máme mezi sebou mnohem větší kontakt. Vnímáme to tak, že páté dítě je pro nás požehnání.