Pověst nás zavádí do doby po smrti krále Svatopluka, kdy si Moravané za svého krále vybrali panovníka, spravedlivého chropyňského zemana. Ten se však místo panování oddával radovánkám.
Na jeho nákladný život mu nestačily peníze z pokladnice, a tak ukládal lidem čím dál více daní. Nepomohla ani přímluva jeho manželky, kterou za její opovážlivost vyhnal ze zámku. Ukryla se v ječmenném poli, kde porodila chlapce. Podle místa narození dostal jméno Ječmínek a lidé ho i s královnou ukryli před rozezleným králem. Ten královnu s dítětem marně hledal.
Setkal se pouze s poustevníkem, který se na něj slovy Aloise Jiráska rozhněval: „Pro své hříchy a viny nejsi hoden své ušlechtilé manželky a svého syna. Ten napraví, co jsi pokazil. Jako ty jsi zkázou moravské země, bude on jejím požehnáním a spásou. Jako tobě klnou, jemu budou žehnati. Věz, že ho nenajdeš ani neuvidíš."
Poustevník zároveň vyřkl i tato všem dobře známá slova: „Zjeví se a přijde, až vlast moravská bude nejhůře sklíčena svými nepřáteli. Až se bude zdáti, že nastává zhouba jejímu lidu, tenkráte přijde Ječmínek s velikou mocí, zažene nepřátely a osvobodí Moravu od cizího jařma."
Moravský lid čekal s nadějí na příchod Ječmínka. Mnozí dokonce na chvíli viděli Ječmínka v osvícenském panovníkovi Josefu II., ale mnozí ho vlastně vyhlíží dodnes. A jak ho poznáme?
„Přichází znenadání (je prostředního věku a postavy dosti vysoké), v plášti z modravého sukna, s čepicí na hlavě, v dlouhém kabátě, maje modravé nohavice do bot. A ty se svítí vždycky jako zrcadlo, třebaže prší, jen se lije. A sám je za deště tak suchý, na plášti, na čepici ani krůpěje. To ho ten plášť tak chrání, že nezmokne, a také jinak: že nemusí spáti, ani jísti a ani píti, a že žádný ho nevidí, leda ten, kterého chce, aby ho viděl. Za tmy se zjeví, přijde zavřenými dveřmi, usedne za stůl, pohovoří, přeptá se svého známého souseda na všelicos, a nejvíce na to, jak se nakládá s lidem na robotách. Poví, že přijdou ještě hrubé platy na sedláky, že se bude platit daň ze všeho, i z koštěte. Ale to že bude to poslední, pak že ty nekřesťanské platy přestanou; i roboty že vezmou zasvé. Tak pohovoří, posedí, chleba však neukrojí, náhle vstane a zas odejde, jak přišel, zavřenými dveřmi, a nikdy neřekne, kam jde. A nikdy také nezůstane u nikoho na noc. A zase putuje sám tmavou nocí zahalen čarovným pláštěm, těšitel lidu, putuje mokřinou, blátem, cestou necestou, klidný a jistý, nelekaje se svých pronásledovatelů. Nejednou je potkal, když šli se zbraní chytat ho a vázat. A on šel vedle nich svou cestou dále, král Ječmínek, všech utiskovaných živá útěcha, všech věrných vtělená naděje a víra v lepší budoucnost moravské vlasti, jež přetrvala bouře věků, jež se nedá udusiti, neutuchne a bohdá nezklame!" Na zámku v Chropyni se prý Ječmínek ukrývá v masivním kulatém stole a zaklepe-li na něj dobrý člověk, Ječmínek se mu ozve. Někdy také Ječmínek za stolem sedí a jeho postavu ozařuje podivné světlo.
Pověst o Ječmínkovi zpracovalo mnoho spisovatelů, v roce 2003 se dočkala i filmové podoby. Na motivy pověsti vytvořil Ladislav Kopecký píseň, kterou nazpíval v roce 1975 na LP Meč a přeslice Petr Ulrych. Ječmínek bývá samozřejmě zpracováván i výtvarně.
Na zdi prostějovského zámku lze obdivovat pseudorenesanční sgrafito Král Ječmínek Jana Köhlera a mezi ilustrátory krále Ječmínka můžeme zařadit Věnceslava Černého, Mikoláše Alše, Františka Hlavicu či Lubomíra Anlaufa. Po Ječmínkovi jsou pojmenovány ulice, restaurace, pivovar, dokonce i internetový obchod. Jeho jméno nese i junácké středisko v Chropyni, občanské sdružení v Samotiškách či cimbálová muzika v Konici, na hodech v Kojetíně a Hanáckých slavnostech v Chropyni se pořádá Jízda krále Ječmínka, v Prostějově se závodí o Pohár krále Ječmínka v motorovém paraglidingu. A mimochodem existuje i kuchařský recept: nadívaný chléb krále Ječmínka.
Postavě se věnuje i aktuální výstava Masarykova muzea v Hodoníně s názvem Pohádky a pověsti Moravy a Slezska.
Výstava, která vznikla ve spolupráci Masarykova muzea a Památníku písemnictví na Moravě v Rajhradě, je přístupná po celé prázdniny. Nabízí nejen zajímavé informace o námětech knížek lidového čtení se zaměřením na postavu Popelky a Meluzíny, ale hlavně seznamuje s moravskými pověstmi a jejich sběrateli. Vše je doplněno kolekcí loutek a kulis divadelní společnosti Flaksa – Berousek z přelomu 19. a 20. století.
HANA SÝKOROVÁ
