Uniformovaná družstva spojeneckých vojsk kontrolují funkčnost zbraní a dostatek munice. „Zas máš pušku obráceně, bacha na to," upozorňuje jednoho vojáka na nástupu Josef Holubář. Dnes je v roli velitele Kubáňských kozáků. „Tam kde nemohly tanky, projeli kozáci a zase naopak. Jednalo se převážně o průzkumné jednotky s běžnou výstrojí. To znamená pušky, samopaly a samozřejmě šavle. I když kozáci jezdili hlavně na koních, byly i pěší divize, proto jdeme po svých," vysvětluje muž.

Blíží se čtvrtá hodina odpolední a nedočkaví návštěvníci se řadí jeden vedle druhého za bezpečnostní pásky natažené přes celé náměstí. „Začíná poslední boj. Město Kyjov opustila německá vojska ze strachu před blížící se Rudou a rumunskou armádou. Místní občané netrpělivě očekávají příchod osvoboditelů. Bude to již dnes. Jsou ale Němci opravdu pryč? Tuto otázku si na náměstí položil snad každý," promlouvá k davu z balkonu kyjovské radnice jeden z pořadatelů.

Najednou se ozývá pronikavý křik místních a plápolající česká vlajka v jejich rukou oznamuje, že okupanti opustili město. „Svoboda, svoboda," hlásají z plna hrdla ženy, muži i děti v hloučku ve středu náměstí. Radostné pokřiky a úsměv ve tvářích zanedlouho střídá zběsilý úprk. Obrana je bezmocná. Pochodující hákové kříže mají navrch, z hlavní pistolí a samopalů šlehá jeden záblesk za druhým. Radnice je v jejich moci.

Když se německý velitel dozvídá od posla na motorce zprávu, že se blíží nepřítel, dává pokyn zaujmout obranné pozice. Atmosféra by se dala doslova krájet. Napětí ve tvářích přihlížejících je znát. „Jsem sice velký fanda do historie, ale dnes jsem tu hlavně kvůli dětem. Vysvětluju jim, kdo byl kdo a co všechno se tehdy událo. To už dnes spousta mladých ani neví, je potřeba, aby znali dějiny," svěřuje se Pavel Kozák z Kyjova a netrpělivě vyhlíží příchod spojenců.

Opravdu do tuhého ale začíná jít teprve tehdy, když jednotky wehrmachtu rovnají zajaté civilisty do řady. Všichni musí na kolena. A ruce za hlavu. „Was is das? Pistol?" ptá se mladého chlapce, co schovává pod kabátem, jeden z členů německé osádky. „Vždyť je to jen kluk!" křičí dospělý muž po pravici vyděšeného hocha. Vojáci odstupují několik kroků dozadu. Cvakají uzávěry zbraní. Nikdo neví, co přijde. Do hrobového ticha se zlehka vkrádá zvuk motoru. Jakmile padne před zajatce dýmovnice, je jasno. Spojenecká armáda je tu.

Válečná vřava si vybírá své oběti, ale pěchota podporovaná obrněným vozem s kulometčíkem postupuje k radnici stále blíž. Jeden voják se vyhýbá kulkám zpoza koše, další se kryje v květinovém záhonku. Nezastaví je ani mohutná palba z děl německých okupantů. Jakmile se poslední nábojnice dotkne země, je čas na oslavy. Při radostném přivítání s místními lidmi nechybějí tanečky a kozáček.

Poté, co si všichni společně poslechnou českou hymnu, přichází řada také na diváky. Hlavně děti si ze všech sil utíkají pro suvenýr. Na náměstí se jich válí docela dost. Patrony v mžiku mizí v kapsách či baťůžkách. Monika z Vracova, která přišla se svým synem, si odnáší téměř plnou ledvinku. „Myslím, že je potřeba připomínat si minulost. Abychom si vážili života a toho, co pro nás naši předkové udělali," říká žena.

Aby někteří malí návštěvníci neodešli s prázdnou, voják vyhazuje z auta s kulometem nábojnice plnými hrstmi. To už ale řidič dává pokyn k odjezdu a posádka mizí v oblaku černého dýmu z výfuku.