Do osmnáctého roku života se kreslením ani příliš nezabýval. „Jen tak jsem si něco čmáral, ale jistě to nebylo nic velkého. Až později se u mě objevila potřeba brát do ruky tuš a malovat. Zjistil jsem, že by to možná i někoho zajímalo," směje se.

Od své plnoletosti se tak snaží rukopis zdokonalit a posunout jej na vyšší úroveň. I když nemá žádné výtvarné vzdělání. „V mých obrazech se promítá touha vyjádřit se, ale samotná tvořivá podstata není osobní. Nejvíce mě baví jen černá a bílá. Mám velmi rád, když plátno nebo papír nechávám skrz obrazy prosvítat. Občas mám dojem, že čím méně toho na obrazu je, tím lépe," popisuje Brandys.

Na jedné malbě stráví hodiny, ale někdy i třeba celé roky. „Klidně to může být i tak, že v roce 2009 začnu, 2012 udělám další tři čáry a 2015 přidám ještě další čtyři," vysvětluje výtvarník s tím, že některé obrazy neustále předělává. „Nejlepší by bylo odsunout je úplně pryč, kde bych se k nim už nedostal," myslí si vlčnovský kreslíř.

Inspiraci nachází v přírodě, mezi lidmi ve svém okolí, v intenzivních zážitcích a hlavně v architektuře. „Když jdu ráno do města a nasaju jeho atmosféru, dokáže mě přimět k práci," vypráví tvůrce. Hodonínská výstava je jeho druhá. První uspořádal před čtyřmi lety v Novém Jičíně. „Trochu bojuji se svou vlastní leností a studem. Prezentace totiž není moje silná stránka," říká s úsměvem Brandys, kterého při pohledu na svá díla napadá jediné slovo. Punk.

Zatím mu je malba spíše koníčkem, do budoucna by to ale rád změnil. „Řekl bych, že na profesionální dráhu zatím nemám. Umím si totiž představit, co obnáší. Zatím mě stále překvapuje, že se o mé obrazy vůbec někdo zajímá," přiznává autor. Dodává, že by také uvítal vlastní ateliér. „Pociťuji touhu dělat větší a větší formáty. To teď v jedné místnosti, kde zároveň spím, dost dobře nelze," uzavírá.