Další díly seriálu Střípky archeologie naleznete ZDE

Ničení a strádání přinášely přicházející nepřátelské armády, ale paradoxně také přítomnost vojáků domácích, kteří si své živobytí vylepšovali podobným pleněním. K základní taktice oslabování bránícího se soupeře patřilo zapálení města či jeho části. Některé tyto zločiny máme zachovány v psaných záznamech, ovšem naprosto přesný počet a příčiny případů do základů vyhořelých domů, zničené úrody, uhynulých hospodářských zvířat i lidských obětí většinou nelze zjistit. Zcela zavrhnout nemůžeme samozřejmě ani možnosti, kdy k požárům mohlo docházet při neopatrném zacházení s ohněm, řada indicií však hovoří spíše pro variantu válečných útrap.

Působení tohoto živlu jako dobrého sluhy, ale špatného pána se v archeologických souvrstvích odráží přítomností spálených uloženin různého charakteru. Mezi nejvýraznější doklady náleží právě situace na centrálním náměstí před katolickou farou popsaná v minulém dílu „Archeologických střípků“, neboť nad lokačním horizontem se nacházela výrazná vrstva propálené hliněné mazanice z dřevěné stěny domu s množstvím popela a uhlíků. Je evidentní, že v tomto prostoru shořela budova, kterou mohla být samotná fara anebo vedlejší usedlosti. Zbytky destrukce pak byly srovnány se zemí, čímž zároveň posloužily jako stabilizační prvek zdejšího terénu. Zlomky střepů v obsahu nebyly sice příliš vhodné k chronologickému zařazení, zdá se ale, že půjde o jednu z tragických událostí z rozmezí 16. až 17. století.

Srovnáme-li tento poznatek s písemnými prameny, pak se velice pravděpodobně jedná o některou z vojenských kampaní třicetileté války. O vypálení města informují zprávy pro rok 1621, kdy ho z rukou oprávněného vlastníka sympatizujícího s habsburským císařem již podruhé znovu načas dobyl sedmihradský kníže Gábor Bethlen. Nejisté jsou údaje k roku 1623 hovořící o drobných šarvátkách pozdějšího nejvýznamnějšího císařského generála Albrechta z Valdštejna obklíčeného v Hodoníně, jehož obranu vylepšoval různými technickými opatřeními. Další hrůzy působili v roce 1645 Švédové, město tehdy prý navštívil generál Torstensson. Podle některých údajů byly po ukončení bojů vhodné na náměstí k bydlení jenom dva domy a ještě po čtvrt století zůstávala asi třetina města pustá. Je známo, že fara byla v troskách ještě řadu poválečných let, duchovní museli bydlet a stravovat se na zámku a bylo jim poskytováno stopadesát zlatých rýnských ročně, za což si vrchnost brala celý desátek pro sebe. Teprve v šedesátých letech byla vystavena nová farní budova a zároveň byl přestavěn „po dlouhý čas pustý“ kostel, tehdy zřejmě došlo ke změně tradiční západovýchodní orientace na severojižní.

Velkou slabinou obrany města bylo jeho opevnění, které na rozdíl od jiných srovnatelných měst nebylo ve středověku budováno jako kamenná hradba a ani poté příliš neodpovídalo požadavkům doby. Sestávalo z pouhého dusaného valu s několika pětibokými výstupky – bastiony, čelo tohoto násypu zpevňovala vyčnívající dřevěná palisáda ze zahrocených kůlů, případně jakýsi plot, před nimiž byl vyhlouben příkop zavodňovaný z moravního ramene a rybníku Nesyt. První podrobnější půdorysné vyobrazení města i s jeho obrannými prvky známe až ze situační mapy z první čtvrtiny osmnáctého století a o pár let později dokonce v trojrozměrném provedení na unikátní, téměř tři a půl metru dlouhé barevné vedutě. Opevnění vedlo zhruba dnešními ulicemi Sadová, Dolní a Horní Valy a Milíčova a archeologicky se jej podařilo prokázat s jistotou již na nejméně na dvou místech a to výzkumy Masarykova muzea v roce 2006 při stavbě teplovodu za ulicí Horní Valy a v roce 2008 při výstavbě kanalizace na Národní třídě. Zajímavostí je, že na rozdíl od typicky korytovitě zahloubené hrany směrem k městu stoupala ta protější jen pozvolna a jakoby spíše postupně vyznívala směrem ven z města. Není vyloučeno, že to bylo způsobeno zavodněním celého prostoru, který tak měl charakter mokřiny bránící snadnému přístupu útočníků. Dovedeme si jistě dobře představit, že takto zpomalený protivník brodící se v bahně představoval pro zkušené obránce se střelnými zbraněmi ukryté na vyvýšeném valu neskonale lehčí kořist.

Vážení čtenáři, seriál Střípky archeologie najdete také v tištěné podobě každý pátek v Hodonínském deníku Rovnost.

JAROMÍR ŠMERDA