Haiti je přitom její první cestou za hranice. O tento ostrovní stát v Karibském moři, který sousedí s Dominikánskou republikou, se začala zajímat už před třemi lety, kdy Haiti postihlo zemětřesení.

„V té době jsem začala pomáhat s projektem Adopce na dálku a zemi si oblíbila tolik, že jsem si ji vybrala i jako téma své bakalářské práce. Psala jsem o zkušenostech humanitárních a rozvojových pracovníků. Postupně jsem poznávala všechny organizace, které na Haiti pracovaly nebo pracují a také se seznámila s lidmi z Praga-Haiti. Právě ti mě dovedli k myšlence do Karibiku odjet," zavzpomínala na začátky svého rozhodnutí Lungová.

Její zkušenější kolegové výběr lokality komentovali se slovy: pokud vydržíš na Haiti, vydržíš všude. Přesto odjela. První dojmy nebyly tak špatné, jak si dobrovolnice představovala. „Myslela jsem si, že bude větší horko, že bude všude mnohem víc lidí, špíny, chudoby. Ale vlastně to nebylo tak hrozné. Na ostrově je krásná příroda, moře a čistý vzduch. Zmátl mě spíš chaos hlavního města. Neplatí tam žádná silniční pravidla. Těžké je také porozumět mentalitě místních," zhodnotila několikatýdnní pobyt Lungová.

Zažila však i překvapení. Místo másla, mléka a masa, na které byla z domoviny zvyklá, je na jejím hlavním jídelníčku chleba, avokádo, banány, ryby a rýže. A jaké jsou podle ní rozdíly mezi lidmi z České republiky a Haiťany? „Srovnání je docela těžké, protože tamní lidé vycházejí úplně z jiných podmínek. Když se tam kohokoliv zeptáte, jak se má, vždy řekne: Pa pli mal, tedy nemám se špatně. Řekne to i tehdy, když nemá dům, vodu, elektřinu, nemá co jíst. Pokud se zeptáte na stejnou otázku u nás, většinou si začnou stěžovat na to, co jim chybí a co nemají," srovnává studentka.

Na Haiti navíc podle ní život plyne mnohem pomaleji, než u nás. Například jen na oběd v restauraci může host čekat dvě hodiny. „Obecně jde ale říct, že Haiti je hodně podobné České republice, jen možná o sto let zpátky," myslí si Lungová.

Domů se vrátí 13. prosince, tedy pár dní před Vánoci. Po třech měsících v Karibiku předpokládá, že budou její priority doma jiné. „Myslím si, že si začnu daleko víc vážit věcí kolem sebe, které jsem doteď brala jako samozřejmost, ať už jde o jídlo, elektřinu nebo jen tekoucí vodu v koupelně. U nás se často řeší nesmysly a přitom jen málo lidí ví o problémech, které překračují náš stát," odhadla Lungová.

Již nyní je ale přesvědčená, že se v budoucnu vydá na další dobrovolnické výpravy. „Myslím si, že taková životní zkušenost je k nezaplacení," uzavřela.