Minulý víkend dorazil Jurčík do hlavního města Íránu – Teheránu. „Moc tam toho k vidění není. Město má asi osm milionů obyvatel, všude je hustý provoz a smog,“ charakterizoval hodonínský cestovatel íránskou metropoli. Podle něj patří k nejzajímavějším místům paradoxně budova bývalého amerického velvyslanectví, kterou v roce 1979 obsadili při islámské revoluci demonstrující studenti. Dominantou města je ale mešita zasvěcená vůdci revoluce ajatolláhovi Chomejnímu.

Mnohem zajímavější bylo pro Jurčíka historické centrum Íránu – dvoumilionový Isfahán. „Byla tam spousta památek, mešit a také dost cizinců, které jsem potkal,“ podotkl čtyřiadvacetiletý Hodoňan. Ten Írán čistotou dokonce srovnával se státy na Pyrenejském poloostrově. „Lidé jsou všude velmi příjemní, chtějí si povídat, avšak plynule anglicky umí málokdo. S některými rozebíráme tamní politickou situaci. Ptají se na život v Evropě, kterou by většina z nich ráda navštívila. Získat vízum je však pro ně velmi složité,“ sdělil rodilý Strážničan.

Ten se další den přesunul do Yazdu, odkud pokračoval autobusem. „Vlak tady jezdí jen dvakrát týdně. Silnice jsou v excelentním stavu, většinou jsou čtyřproudové. Samotný Yazd má zvláštní nádech okolní pouště a v restauraci nabízeli výborné velbloudí steaky,“ uvedl student techniky. Připomněl také to, že město je známé také tím, že tady byl vězněný Alexandr Makedonský.

Minulou středu Jurčík vyrazil z Yazdu na patnáctihodinovou cestu do Zahedánu u pákistánských hranic. Kolem poledne prvního března se po prodloužené odbavovací proceduře dostal konečně do Pákistánu. „Byl to naprostý kulturní šok. V pohraničním Taftanu je neskutečný nepořádek a špína. Četnost výskytu asfaltu na cestách je spíše sporadická, o nějakých službách tam nemůže být ani řeč,“ přiblížil velkou změnu po překročení hranic Jurčík. Pozitivní je podle něj na Pákistánu to, že má jako druhý úřední jazyk angličtinu, kterou téměř všichni umí. „Českou republiku tam nikdo moc neznal, avšak Československo téměř všichni. Sdělení, že se Semtex vyrábí v České republice, všichni uznale kvitovali,“ upozornil hodonínský cestovatel.

Toho z příhraniční čekala pět set kilometrů dlouhá cesta vyprodaným autobusem do strávního centra Balúčistánu – Kvéty. „Silnice je jedinou spojnici mezi Íránem a Pákistánem, kudy proudí velké množství nákladních aut s cisternami ropy. V autobusu jsme dostali ozbrojený doprovod a každých padesát kilometrů je kontrolní check-point,“ popsal cestu, která vedla pouští a kolem afghánských hranic, Jurčík.

V Balučistánu jsou totiž znatelné separatistické tendence. Například americký Kongres nedávno přijal rezoluci, která vyzývá poskytnout provincii Balúčistán právo na sebeurčení. Hlavní město, Kvéta, ale není zrovna turistickým tahákem. „Přirovnal bych jej k romské osadě na východním Slovensku, která má dva miliony obyvatel. Na nádraží mě čekal můj známý, vlastník několika lomů na mramor, u kterého jsem bydlel,“ pokračoval hodonínský cestovatel. Ten musel postupně navštívit celou rozsáhlou rodinu cestovatele.

Následně v sobotu dorazil do cíle pouti, do Karáčí, jehož počet obyvatel se odhaduje až na pětadvacet milionů. V neděli se pak letecky vyrazil do Dubaje a v pondělí přistál ve Vídni. „Celá cesta byla neskutečně zajímavá. Nezaznamenal jsem jedinou nepříjemnost vůči mně. Lidé jsou zejména v Íránu a Pákistánu velmi milí a nápomocní. Zejména Pákistánci berou jako osobní poctu, že je přijel navštívit člověk z Evropy,“ uvedl Jurčík.

Pákistán je podle něj kapitola sama pro sebe. „S nějakou čistotou tam nepočítejte. Jídlo musíte přijímat zásadně rukama, takže očkování proti žloutence a břišnímu tyfu je samozřejmostí. Člověk si ale musí zvyknout na přítomnost po zuby ozbrojených jednotek, které jsou snad úplně všude. A hlavně na to, že budete centrem pozornosti, protože Evropanů tam opravdu moc nejezdí,“ dodal hodonínský cestovatel s tím, že ceny jsou v Pákistánu a o padesát procent nižší než u nás a u veřejné dopravy dokonce o sedmdesát.