Ten se nachází u břehů Tichého oceánu v Monteverde. Na tamních bílých plážích je i v lednu sedmatřicet stupňů nad nulou. „Během dvou týdnů už budu na řece, jedu do Quita kolem pobřeží, abych to měl jednodušší a nemusel tolik do kopců. Pak přejedu znovu Andy a sjedu do džungle. Nejtěžší pak bude začít po řece a všechno nachystat a připevnit… Z toho mám docela strach, je toho hodně," svěřuje se cestovatel.

Po řece Napo pak bude pádlovat do Peru. Prvních devět set kilometrů řeky je podle něj tím pravým dobrodružstvím. „Vzdálenosti mezi sporadickými indiánskými městečky se měří na dny. Nejdelší vzdálenost mezi dvěma sídly je podle mých propočtů týden až deset dní a prales obývají původní kmeny hovořící dávno zapomenutými jazyky," připomíná mladík.

K soutoku Napo s Amazonkou poblíž Iquitosu chce dorazit během tří až pěti týdnů. „Tam dám znovu vědět, že žiju, trochu si odpočinu a pak budu pokračovat po Amazonce k troj-hranici mezi Peru, kolumbijskou Leticií a brazilskou Tabatingou. Dalších tisíc kilometrů do Manausu vede nebezpečným územím říčních pirátů, řeka je tu ale dost široká a můj člun prťavý, takže si mě snad nikdo nevšimne," doufá cestovatel.

Z Manausu do Santarému a ze Santarému do Belému se pak chce svést některým ze starých říčních parníků, protože šířka řeky v období dešťů dosahuje až dvacet kilometrů a proud už je tu velice pomalý. „Od Santarému dál navíc příliv vytváří velkou nárazovou vlnu, která je pro moji malinkou loďku dost riziková. Jakmile se dostanu do Belému, naložím člun opět na kolo a pošlapu na jih do Ria, kde několik měsíců zůstanu a zpracuji natočený materiál," dodává cestovatel, který svoji pouť bere jako filosofickou cestu do nitra duše.