Novinář a senátor Jan Herben se narodil v Brumovicích roku1857 a zemřel v Praze v roce 1936, vystudoval na Karlově univerzitě historii, zeměpis a češtinu, stal se novinářem Národních listů a vydával týdeník Čas, byl vlivem Jana Gebauera a Tomáše Garrigua Masaryka a objevil Petra Bezruče a autora Broučků Jana Karafiáta. Znal velmi dobře poměry na slováckém venkově a jeho knížka je pokladnicí moudra ze života slováckých chlapců i děvčat.

Místo úvodu, napsal J. Herben ve své knížečce v roce 1882 textík nazvaný Běžím domů, z kterého pro vroucné vyznání jeho rodné dědině bude dobré část ocitovat: „Běžím domů, a má mladosť běží mi naproti. Vůz jede zdlouhavou cestou pod svahem a já chodníkem nadběhl jsem k větříkům. Má mladosť běží mi naproti do kopce – je milá, sladká, třebas neklidná. Vpíjím lačnýma očima do sebe ten kousek kraje, který kol dědiny prostírá se přede mnou. … Viděl jsem výstavné paláce měst, vím, že jinde ve světě lidé žijí líp, i moudřejší a vzácnější jsou než tito moji drazí a toto rodné hnízdo moje, a přece toto zde nade vše miluju. Tak člověk miluje vlasť i chudou zuboženou, kdyby všecky krásy dary světa obklopovaly jej v cizině. Je večer. Tichý červencový večer. Usedám v tichu večerním pod tebou, ty starý topole na břehu jezírka a zase všechno bezstarostné dětství vrátilo se mi na mysl, moji druhové, stará škola, hry i ta nevázanost a zvůle chlapecká.“

Jan Herben ve třech částech své knihy o slováckých dětech (Život slováckých chlapců, Život slováckých děvčic a Stará škola) v desítkách příkladů velmi trefně popisuje úskalí mladého života. Vyjadřuje pravdu svých poznání i zkušenost vnímavého pozorovatele všeho dění kolem. Podle něho jsou slováčtí chlapci ve věku od pěti do patnácti let praví divocí vrabci. „V době kdy naši nejmenší odkládají psí oděv, tj. šaty z jednoho kusu a stávají se z nich Michalové, Jurkové, Pavlové a Janci, tenkrát pravidelně z chlapců, kteří dosud chodili tiše jako kuřátka, přichází také postrach na celé osazenstvo.“ Spisovatel trefně popisuje první příchod malého školáka k panu učiteli, při kterém matka upřímně a důrazně nepedagogicky vychovatele žádá: „Enom ho, pane učiteli, hodně řežú!“ i proměnu chlapců.

Kromě školy totiž bujnou a nezkrotnou mysl pětiletého nebo šestiletého Slováčka dráždí všechno, co jen poněkud v oči bije. Herben by řekl, že zrovna jako kotě nebo štěně spíná se po všem, co visí, lozí po všem, co trčí, pronásleduje všechno, živé, neživé, co se pohybuje. Všecinko všecko, zdá se, na kluka křičí, vyzývá jej a popuzuje do boje s přírodou, s kamarády i dospělými.

Pocity chlapců popisuje takto: „Vůbec protiví se Slovačeti všechno pravidelné a spořádané. Pravou širokou cestou jakživ nejde, nýbrž kde může po břehu, po mezi, u rybníka po hrázi, u škarpy po vrchu a tam, kde hrozí každý okamžik nebezpečí, že sklouzne, a kde matka, je-li nablízku, bez přestání varovati musí nejráznějším způsobem.“

Dobrý pozorovatel Herben dochází brzy k závěru, že chlapci nerozeznávají dobrého od zlého. Chlapík spíná se podle něj po ovoci, leze do studně vybírat vrabce, přelézá pargány a trhá gatě, ovikle mladý stromek anebo uřeže z nejkrásnějšího štěpu prut, aby si s ním několikráte zašvácal a když tak učiní, odhodí jej nedbale stranou. Potom vidí ve štítě něčí lisovny zasklené okénko, naměří prak a – břink. Hrstka skla sesype se na zemi. Chlapci trefují do všeho, co se namane a trefování pokaždé skončí nešťastně, poněvadž chlapci trefují nejraději do toho, do čeho nemají.

„Boj s přírodou živou, se zvěří a dobytkem jest jiný směr činnosti našich Slováčků. S kamenem v ruce Slováče ubrání se nejlítějšímu psovi. S pravou bojechtivostí kluk zastoupí také cestu i trkavému kozlu, jehož rozdráždí na smrt, ale bráni se mu zároveň tak obratně a tak dlouho, až jej zkrotí. Vrabec, strnad, trpělka, konipásek čili třasořitka bázlivě uletuje z rány. V trefování jsou chlapci mistři mistrovaní.“

Větší chlapci z jednoho konce dědiny tvoří malou obec pospolu. Kdo přijde z druhého konce, jest cizinec. A domácí musí být lepší než cizí. Netrvá dlouho a chlapci se drží v křížku, nadzdvihují, tlačí do kolen a všemi dovolenými způsoby snaží se druhého povalit na zem. Vítěz je oslavován, poražený odchází a příště si dá větší pozor. Tu Herben popisuje chlapeckou starost o spravedlivý souboj chlapců zvaný pasuňk. „Řekl jsem, že dovolenými způsoby se překonávají. Pravil jsem tak proto, že podvaliti nohy nebo kterýkoliv úskok je při pasích zapovězen. Diváci hned zpozorují úskok a kárají. Kdo viděl zápas dvou mladých kohoutů, představí si dobře pase dvou Slováčat“, uzavírá pravdivé pozorování Jan Herben.

V chlapcích a jejich příhodách se určitě nejeden z čtenářů najde. I jim v tuto chvíli mladost běžela vstříc.

FRANTIŠEK SYNEK