Ve veselské charitě začala působit před pětadvaceti lety. „V roce 1991 jsme si s kamarádkou udělaly kurz pro pomocné zdravotníky. Asi o dva roky později mě pak oslovila paní Vodná z charity. Neváhala jsem,“ ohlíží se sedmašedesátiletá žena s tím, že chtěla dělat něco užitečného.

„Když se na nás klienti těší, oceňují naši práci, když to má smysl, z toho mám radost,“ svěřuje se Jakubíková.

Svůj život zasvětila pečovatelství. „Většinou jsem dělala ranní toalety, koupání, drobný úklid, nákupy, ale stříhala jsem i vlasy a udělala si kurz na pedikérku,“ bilancuje.

Aktivní důchodkyně také sbírá kola pro Afriku a je členkou misijního klubu. „Tam dělám dobrovolníka. Pomáhají mi s tím i kolegyně z charity. Připravujeme jarmark nebo třeba pečeme koláče,“ vyjmenovává.

V minulosti se Veselanka zapojila i do projektu charity Černobylské děti. Ten pro děti z oblasti zasažené černobylskou havárií pořádal v České republice ozdravné pobyty. „Několik dětí jsme ubytovali přímo u nás doma. Aby se někam podívaly, něco tu zažily, brávali jsme je na výlety a vymýšleli pro ně programy,“ přibližuje Jakubíková.

Péče podle ní nezahrnuje jen fyzické a zdravotní úkony, ale také osobní kontakt. „S klienty si povídáme, co se děje ve městě, co se událo z kultury, jak je v kostele. Jsme jejich spojení se světem. Někteří lidé jsou smutní, že za nimi nemůžou přijít jejich děti, tak je utěšujeme,“ popisuje.

Klienty se snaží hlavně motivovat. „Vždycky lidem v jejich tíživé situaci říkáme: ,Musíte chtít! Musíte se pohnout, zvednout se, obrátit se. A nesmíte plakat,‘ “ říká důchodkyně, která stále překypuje energií.