Výšivkám se věnoval více než půlstoletí. A to přesto, že si mužské vyšívání jen velice těžko nacházelo mezi ženami své místo na výslunní. „Na výstavách jsem býval mezi dvěma sty ženami jediný muž,“ vzpomínal před časem Vrba senior.

Přitom jeho původní profese měla k vyšívání daleko. Vyučil se totiž horníkem. Jeho práce byla v podzemí Rosicko – oslavanského uhelného revíru. Kvůli zdraví však musel přestat pracovat v dolech a přestěhoval se za manželkou na Horňácko. Tam ho naučila vyšívat babička jeho ženy. „Bavilo mě to a baví dál. Vždycky při tom zapomenu na všechny bolesti i starosti,“ přiblížil zručný vyšívač.

Křižovatky dvou státních silnic ve středu Veselí nad Moravou. Na jaře má začít jejich přestavba na okružní křižovatky.
Stavba kruhových objezdů ve Veselí: u přestavby zastaví řidiče na 15 až 30 minut

Přitom lidové vyšívání na Horňácku bylo vždy doménou žen. „Ještě v 50. letech 20. století bylo v horňáckých obcích napočítáno několik set vyšívaček a mezi nimi ani jeden muž. Zajímavé je přitom srovnání s jiným místním textilním řemeslem, tkalcovstvím, které bylo naopak doménou mužů, tkalců. Antonín Vrba jako vyšívač byl člověk mimořádně pracovitý, trpělivý a houževnatý. Na svých výšivkách důsledně uplatňoval tradiční horňácké vzory, které se naučil od tchýně Marie Čajkové, známé vyšívačky z Velké nad Veličkou,“ připomněla vedoucí Centra hmotného kulturního dědictví z Národního ústavu lidové kultury ve Strážnici Petra Hrbáčová.

Jednotlivé vzory a jejich barevnost podle ní volil a navzájem kombinoval s estetickým citem a pokorou k tradici, na kterou navazoval. „Jeho výšivky charakterizovalo precizní provedení. Nelze než obdivovat svébytnou a silnou osobnost Antonína Vrby, která se, navzdory všeobecnému lokálnímu přesvědčení, že vyšívání je ryze ženská práce, nevzdala své záliby a činnosti, která jej naplňovala,“ upozornila Hrbáčová.