Jak jste se dostal k divadlu?

Už v mládí, když jsme jezdívali na skautské tábory. Tehdy tam s námi byl vedoucí Dušan Grombiřík, velký divadelník. Když nás viděl vystupovat u táborových ohňů, pozval nás, abychom přišli do souboru. To bylo někdy v osmdesátých letech minulého století. Už jsem tam zůstal natrvalo.

To hrajete divadlo už přes čtyřicet let?

Ano, moje první role byla ve hře Revizor, to bylo někdy v roce 1986. Nějaké přestávky byly, všichni v souboru máme přestávková období. První bylo po revoluci v roce 1989, kdy Dušan Grombiřík začal dělat starostu, pak přišly děti. Teď už mám ale souvislé asi desetileté období a na přestávku nepomýšlím.

Co obnáší práce principála a režiséra?

Dělám to asi od září loňského roku, když mi funkci předala tehdejší principálka Dita Švancerová. Tak to v našem souboru funguje, že si stávající principál zvolí někoho, komu předá žezlo. Proč si vybrala mě, nevím. Ostatní přikyvovali, že to mám zkusit a tak u toho zůstalo.

S jakými pocity jste principálství přijal? Co je nejtěžší?
Je to velký díl odpovědnosti za soubor. Nejtěžší je to, co ve spoustě klasických povolání, a to jednání s lidmi. Tím netvrdím, že by byly problémy. Ale je třeba nejen hrát, ale také domlouvat, co budeme hrát, kde a podobně.

Co vás na tom nejvíc baví?
Pocit uspokojení, jaký by měl každý koníček dávat, a každý, kdo hraje divadlo, to potvrdí. Nejde jen o potlesk diváků, víc je pocit, že se to lidem líbí. Ale hlavní je, že nás to baví a táhne dodnes. Jsme dobrá parta lidí, v které vznikají dlouhodobá celoživotní kamarádství. O dobré party je v současné době nouze. Partu držíme nejen v divadle, po zkouškách zajdeme na pivo, na kafe nebo limonádu. Ale i na víno do sklípku. Nebo i s rodinami na výlet lodí po Moravě.

Kde berete inspiraci?
Čerpáme nejvíc z nabídek divadelních agentur, které zastupují divadelní autory. Vybíráme hlavně komedie. Máme vyzkoušené, že pro diváka je to nejpřijatelnější žánr. Lidé si chtějí v divadle odpočinout. Vstupují už do sálu s tím, že bude legrace. A také máme respekt před vážnějšími tématy.

Kolik času divadlu věnujete?
Zkoušky míváme jednou, dvakrát do týdne. Někdy ale zkoušíme více her současně, to se pak scházíme i třikrát v týdnu. Nebo když se blíží premiéra.

Jak to vnímá rodina?
Rodina je perfektní, vychází velmi vstříc. Děti mě podporují, jsou už dospělé. Manželka má jiné koníčky, ale vzájemně si je tolerujeme a chodíme se na sebe dívat.

Mají podobný přístup a podporu i ostatní členové souboru?
Myslím že ano, jsou to nadšenci a všichni fungují tak trochu na úkor vlastních rodin, musí mít doma pochopení. Před finálním zkoušením nemůže nikdo chybět, a to je složité, protože každý má zaměstnání, děti a podobně, bez nadšení by nic nevzniklo.

Jaký je váš největší nebo nejoblíbenější divadelní úspěch a proč?
Nevím jestli bych vybral jeden. Vždycky je to radost, když se dílo podaří, a když z úst poroty slyšíme pochvalu nebo naopak neslyšíme, že bylo něco špatně. Teď jsme se zúčastnili krajského festivalu divadel v Kojetíně. Získali jsme čestné uznání za dramatický výběr komedie Plejtvák a dva z našich herců čestné uznání za herecké výkony.

Na co se aktuálně připravujete?
Teď konkrétně zkoušíme detektivní komedii Osm žen, kterou režíruje Věra Slezáková. Premiéra by měla být někdy v říjnu. Je to o osmi ženách a proto ve hře hrají jen ony. Pouze na začátku je jeden muž, ale ten hned zemře a není vidět. Detektivní komedii jsme už dlouho nehráli, myslím, že divákům se bude líbit.

Právě startuje Divadelní jaro Hodonín. Co přinese divákům?
Divadelní jaro spouštíme už ve středu v Domě kultury v Hodoníně. A to komedií Mezi nebem a zemí. Hrát budou kolegové z divadla Prkno z Veverské Bítýšky. My v tomto V tomto jaru hrát nebudeme, protože nestihneme premiéru s Osmi ženami a s Plejtvákem jsme už vystupovali.

Jaký je váš ochotnický sen?
Mít plný sál lidí, kteří si vychutnají uvolněnou atmosféru a odpočinou si.