„Pracuji ve Stockerau, asi dvacet kilometrů od Vídně. Za těch sedm let jsem práci nezměnil, pořád dělám střechy, fasády a klempířinu,“ říká sympatický čtyřicátník. Pracovní týden má stejně dlouhý, jako je u nás. V pondělí vyráží do práce a vrací se v pátek, víkendy má volné. Jak ale sám říká, na odloučení od rodiny si dodnes nezvykl.

„Pořád to beru tak, že tam už brzo skončím. Rodina ze začátku hodně protestovala, zvlášť když byly děti malé. Ze začátku jsem ale jezdíval domů už ve středu, což nebylo tak hrozné. Dnes aspoň můžeme komunikovat přes mobil nebo Skype či ICQ,“ chválí výdobytky moderní techniky Prušánčan.

Pracovní trh, peněžní ohodnocení i přístup k zaměstnancům i firmám se podle něj během doby hodně změnil. Zatímco dřív si mohl dobrý řemeslník udělat jméno i kariéru, dnes je vše jen o penězích.

„Dnes se hledí na to, aby se práce udělala co nejrychleji a za co nejméně peněz. To je krédo rakouských firem. Zaměstnavatelé chtějí, aby lidé pracovali osm hodin v kuse bez přestávky, chtějí mít práci hotovou za den, a to i nekvalitně, aby mohli peníze inkasovat hned. Ale není to tak snad u všech společností,“ srovnává Štípský, který připouští, že on si dobré jméno stihl udělat, takže se mu práce v zahraničí stále vyplatí.

Kvalitu i cenu ale podle něj poslední dobou kazí podnikatelé z bývalé Jugoslávie, kteří v Rakousku pracují na černo. „Udělají tam firmu a po roce až dvou jdou do konkurzu. V ten moment založí firmu další příbuzný z rodiny, který nadělá dluhy. Navíc neplatí pojištění a odvody, a proto jsou levnější než ostatní firmy,“ vysvětluje.

Ještě víc se pak pracovní trh podle něj změní od prvního května, kdy se má otevřít pro okolní státy Rakouska. „Vidím to bledě. Bude se dělat za pět euro na hodinu a načerno. Určitě přibude i kontrol. Osobně si myslím, že Češi, Poláci a Slováci už tam pracovat nepůjdou, protože se jim to nevyplatí. Vydělají si třeba třináct set euro, ale za byt a stravu dají sedm set a těch zbylých šest set si vydělají i doma,“ míní Štípský.

Jak dlouho v Rakousku po otevření pracovního trhu vydrží, zatím neví, jak ale říká, má dvě výhody. Za dobu, co v zemi pracuje, si už udělal dobré jméno, podle čehož je i zaplacený, a navíc nemusí vydávat z výplaty peníze na ubytování, protože bydlí u rodiny.

Trvale žít by v Rakousku ale nechtěl. Většina lidí jsou podle něj nevzdělanci, kteří pořádně neumí ani matematiku.

„Starší lidé, u kterých jsem pracoval, nebo pracuji, jsou většinou srdeční a příjemní. Znám ale i podnikatele, který podniká v oboru, vlastní spoustu drahých aut, navenek má krásný dům, ale v něm nehorázný nepořádek a ještě se chová jako hulvát,“ dělí se o své zkušenosti zručný řemeslník.

Rýže s řízkem

„Musím říct, že celkově jsou to špindírové. Na dvoře jim stojí drahé auto a doma chodí v gumácích. Kolegové jsou v podstatě sociální případy, většinou mají spoustu dluhů, žijí v takových podmínkách, že u nás jsem se s tím nesetkal, ale přitom si vše kupují na dluh, i dovolenou,“ kroutí hlavou Štípský.

Zkušenosti za sedm let práce v Rakousku mu sice hodně prospěly, ale zvyky ze sousední země si domů nikdy nepřivezl. „A jsem rád, protože rýže s řízkem mi opravdu nechutná, a když srovnám hygienu, tak tu tam opravdu neznají,“ uzavírá.