Společnost pro podporu lidí s mentálním postižením v ČR tato setkání organizuje pravidelně. Pořádání toho letošního vyšlo na Hodonín. Bylo zároveň jubilující. Společnost v republice působí přesně čtyřicet let.

„Kromě těch z našeho regionu přijely děti a jejich rodiny z Velehradu, Zlína, Brna, Prostějova a Třebíče. Celkem je tady více než tři stovky lidí. Je skvělé, že hodonínský kulturní dům nabízí prostory, které nás neomezují v počtu účastníků. Nemuseli jsme nikoho odmítat,“ uvedla hlavní organizátorka setkání Jitka Soldánová. Vzpomenula loňský případ, kdy do Brna mohlo z Hodonína odjet jen dvacet účastníků. V domácím prostředí jich přišlo na sedmdesát.

Na rozdíl od organizací SPMP v jiných částech republiky funguje ta hodonínská naprosto samostatně. Nepatří k žádnému profesionálnímu zařízení, jako jsou například stacionáře. Všichni členové se mentálně postiženým věnují po zaměstnání ve svém volném čase. Mezi pořadateli hodonínského setkání byli také studenti.

„Snažíme se pomáhat rodinám s mentálně postiženými dětmi. Nejen těm, kteří mají děti v nějakém zařízení, ale i těm, které se o ně starají doma,“ vysvětlila Soldánová. Činnost sdružení se snaží dostat rodiny z izolace.

Hodonínská pobočka například dělá alespoň dvakrát ročně víkendový pobyt rodičů s dětmi, většinou na Mlýnkách u Strážnice.

Na organizaci se nyní podílí i matky a otcové postižených dětí. Sami se o tuto možnost v minulosti přihlásili. Program tedy vytváří všichni společně.

„Dvakrát ročně také jezdíme do lázní. V létě pak bývá velká akce: dvoutýdenní rehabilitační pobyt formou prázdninového táboru. Ten býval vždy na Mlýnkách, ale příští rok to změníme. Pojedeme na Valašsko k Vizovicím,“ vzpomněla další aktivity Soldánová. Kromě toho vyrážejí členové na různé jednodenní výlety, například do zoo.

Během let se společné pořádání zaúživalo natolik, že rodiče automaticky přispívají. Jídlo kolikrát ani třeba zajišťovat. Maminky přijíždějí s plechem napečených buchet, tatínkové zase s lahvinkou vína. Na zájezdu nebývají ani tak jednotlivé rodiny, jako spíše jedna velká a společná rodina.

Ačkoliv by se mohlo zdát, že organizace pomáhá hlavně mentálně postiženým, pomáhá hlavně jejich rodičům. Postiženým dětem podle slov zasvěcených stačí ke spokojenosti málo. Těžký úděl odlišného života v plné míře nedopadá na ně, ale na jejich rodinné příslušníky.