Při posledním letošním pořadu Národního ústavu lidové kultury Radujme se, veselme se procházely strážnickým skanzenem dva netradiční páry. Zatímco návštěvníci na sobě měli zimní bundy, tyto muže a ženy hřály poctivé, unikátně zdobené a především na první pohled nové kožichy.

„Takové nosíval můj děda, ještě je máme někde doma," šeptali si při pohledu na dvojice mezi sebou návštěvníci skanzenu, kteří měli zároveň jedinečnou příležitost zhlédnout, jak se dříve v zimě odívali lidé z Velké nad Veličkou a Petrova.

„Kožichy jsme nechali ušít záměrně. Na vánoční pořad přichází spousta lidí a my jsme jim chtěli ukázat, jak vypadalo zimní oblečení našich předků. Nyní už totiž nemají téměř žádnou příležitost obdivovat krásu starých kožichů. Různé folklorní soubory je kvůli jejich vysoké ceně velmi málo prezentují," sdělil Martin Šimša z Národního ústavu lidové kultury.Pár ve skanzenu představil kožichy z Petrova.

Jedním ze souborů, který v poslední době rozšiřoval krojové součásti, je vnorovský Spinek. Kožichy si nechal ušít pro muže i pro ženu. „Měli jsme sice originál mužský, ale stařečci dříve bývali menší, takže se do něj nikdo nevešel. Chtěli jsme ale zachovat vnorovský střih, proto jsme nechali ušít dva. Nosíme je na různá vystoupení," řekla vedoucí Spinku Jana Smutná.

Podle Šimši přitom kožich býval typická zimní součást oděvu dospělých či odrostlejších dětí. Ten nový nosil jeho majitel o svátečních chvílích, starší se pak užíval jako pracovní.

Často ale vydržel i celý život. „Děti v minulosti tak rychle nerostly. I když byla strava vydatná, nebyla tak pestrá, takže než dorostl chlapec v ramenou do muže, nějaký čas to zabralo. A kožich rostl s ním," vysvětlil etnograf.

Jak také dodal, od poslední třetiny devatenáctého století byla centrum kožešnictví na Slovácku Strážnice. V té době se totiž na jih Moravy přistěhoval z Vysočiny první z rodu Graubnerů, který ve Strážnici kožešnictví založil.

„Právě příchod pana Graubnera znamenal také rozmach takzvaných dubených kožichů. Ty byly hnědé barvy a postupem času se prosadily především v mužském odívání. Ženy nosily bílé, pro které se jezdilo na vyhlášený jarmark do Skalice. Těm se říkalo zase skalické," přiblížil Šimša. Skalické kožichy nosily ženy v Petrově nebo Rohatci, ale i na Kyjovsku a Podluží.

Národní ústav lidové kultury nechal zhotovit čtyři kusy tradičního zimního oděvu, jejichž cena je dohromady asi osmdesát tisíc korun. Lidé, kteří chtějí kožichy chtěli vidět, si však musí několik měsíců počkat. Strážnický ústav je totiž bude ukazovat pouze při vánočním pořadu Radujme se, veselme se.

Přes rok budou uložené v depozitáři. „Jsou velmi náchylné především na napadení škůdci, jako jsou třeba kozojedi. I proto musí mít svůj režim, aby byly v suchu a měly určitou vlhkost. Přece jen jsme je pořídili především jako součást našeho sbírkového fondu dokumentujícího současnou podobu rukodělné výroby," uvedl Šimša.