Okolo hodonínské sochy Tomáše Garigua Masaryka postává jen několik málo lidí. Z reproduktorů je slyšet píseň Jaromíra Nohavici. Těch pár lidí se tváří rozpačitě, asi čekali větší účast.

„Musím říct, že jsem se trochu zalekla, jak málo lidí tu je,“ říká Jindřiška Kománková. Žena, která chodí oslavovat 17. listopad k soše prvního československého prezidenta, každým rokem, je za události, ke kterým došlo před dvaceti lety vděčná. „Vnímám tu změnu pozitivně. Nevrátila bych to,“ míní. Netrvá to ani deset minut a najednou se hlouček lidí rozšiřuje o několik desítek. Do mikrofonu mluví Zdeněk Nešpor, jeden ze zakladatelů Občanského fóra v Hodoníně.

„Chtěli jsme, aby se dnešní shromáždění neslo v duchu nálady tehdejších dnů. Ty se vyznačovaly velkou sounáležitostí lidí, přívětivostí k sobě navzájem a také tím, že za heslem: Nejsme jako oni, jsme se na sebe dokázali usmívat,“ vzpomíná pedagog hodonínského gymnázia. Jen co domluví, zazní v podání jeho studentů píseň, která se stala symbolem Sametové revoluce – Modlitba pro Martu.

Polistopadové události hodnotí i kazatel Českobratrské církve evangelické v Hodoníně Jindřich Slabý. „Když se tak dívám s odstupem dvaceti let na to, co jsme tady povídali, tak něco bych byl radši tenkrát neříkal. Za něco bych si byl dal třeba pár facek, ale v podstatě si myslím, že jsme řekli to podstatné. To, co všichni potřebovali,“ míní.

Po něm se slova ujímá Petr Malošek, který se také podílel na zrodu hodonínského OF. Mezi každým projevem zpívají studenti písně od Jaroslava Hutky či Karla Kryla. Zhruba třičtvrtěhodinový akt zakončuje Nešpor výzvou, aby si lidé vážili svobody a využili šancí, které nám dnešní svobodná doba dává.

Žij tak, aby ses nemusel stydět

Dlouhý potlesk zní kosteleckým kostelem. Patří Stanislavu Lekavému a Radimu Hložánkovi. Oba jsou bývalí političtí vězni a právě lidem vypráví o útrapách, které prožili v době hluboké totality. „Setkání v kostele nepořádáme proti komunismu, ale proto, abychom si uvědomili, co tento systém obnáší,“ říká kostelecký kněz Svatopluk Pavlica, jenž k oslavám dvacátého výročí 17. listopadu zorganizoval v kostele koncert a besedu.

V lavicích poslouchají varhany lidé několika věkových generací. Pak k oltáři usedá Stanislav Lekavý. Zatkli ho v roce 1948 a odsoudili za šíření protikomunistických letáků ke dvěma letům vězení. Tehdy mu bylo osmnáct let. „První den jsem myslel, že je to legrace,“ vzpomíná.

Opak byl pravdou. Vypráví o strastech, kdy zhubl až na šestačtyřicet kilo, nebo když vyděl odnášet muže na nosítkách. „Byl nahý a modrý od hlavy až k patě. Tak ho zřídili,“ pokračuje.

Všechny udivuje v momentě, kdy říká, že nikdy nepoznal nenávist. „Nevím, co to je,“ kroutí hlavou. Je farář. Stejně jako další bývalý vězeň Radim Hložánka. I ten si získává posluchače. „Žij tak, aby ses pak mohl ohlédnout za svým životem a nemusel se moc stydět,“ předává dál Lekavý moudro, které získal od kamaráda z vězeňského prostředí. Řídí se jím dodnes. autor: Lukáš Ivánek