Díky typické bělokarpatské přírodě a hlavně díky snadné dostupnosti Filipova údolí ze slovenské i české strany se za Bachova absolutismu u kamenné hájovny dnes zvané Megovka uskutečnil v roce 1882 tábor lidu českých a slovenských vlastenců.
Historie tudy kvůli nedaleké hranici kráčela i ve válečných letech, návštěvníci Filipova údolí nyní dávají přednost zajímavostem, které si pro ně příroda připravila. Dominantou údolí je jeho nejvyšší smrk. Stoletý strom se tyčí na konci údolí do stometrové výšky.
historie údolí 1882 – filipovské poutě a výlety, jejichž smyslem bylo dle cedule na chatě Megovka sblížení uherské a moravské Slovače, tedy lidu žijícího po obou stranách Bílých Karpat. Zúčastnili se jich i Leoš Janáček, bratři Úprkové, František Bartoš, Jan Herben, Dušan Jurkovič, Pavel Blaho či bratři Mrštíci
1894 – poslední tábor lidu. Popsal jej Vilém Mrštík v povídce Hudci v Knihách z cest
1935 – krátké obnovení tradice
1936 – první rekreační srub postavil v údolí František Rychlík
1939–45 – převaděčská trasa
z protektorátu přes Slovensko
1945 – z Filipova údolí vstoupila na Horňácko vojska Rumunů
50. léta – lidé z Veselska si začínají v údolí stavět rekreační chaty
Vynikající kvalitu filipovských stromů oceňovali před více než sto lety i rejdaři z hamburských loděnic, kteří na Horňácko pravidelně jezdili vybírat nejmohutnější a nejvyšší smrky a duby na lodní stěžně. Dřevo muselo být naprosto zdravé a pevné, což stromy rostlé v chladu a vlhku údolí splňovaly. „Tady rostou snad všechny rostliny a žijí všechna zvířata typická pro Bílé Karpaty. Mufloni, jeleni, daňci i lišky," uvedl místní chatař Luboš Žák.
close
zoom_in
Liščí bouda a studánka U černého čápa upozorňuje na přítomnost různých druhů zvěře v lesích mezi vrchy Hradisko a Výzkum dokonale. V létě roku 1974 tam zavítala ze Slovenska i medvědí rodina. Medvědi tenkrát skolili statného jelena a rozbíjeli včelí úly u nedalekých Suchovských Mlýnů a u Nové Lhoty, stopy menšího huňáče nalezli myslivci právě ve Filipově údolí. „Byl jsem tady tenkrát na dětském táboře, hodně se o tom mluvilo," připomněl si Tomáš Januba z Veselí nad Moravou.
Do Filipova údolí letos na jaře přijeli studenti pražského gymnázia Budějovická na biologickou terénní praxi. „Určili jsme mnoho rostlin, například prvosenku jarní a vyšší, plicník měkký a úzkolistý, mokrýš střídavolistý, hvězdnatec zubatý, šťavel kyselý, orsej jarní, blatouch bahenní, svízel vonný a další. Louky s nízkou trávou byly posety prvosenkami a plicníky. Z orchidejí kvetly vstavače bledé a prstnatce bezové. Po loukách běhali zajíci a srnky, u lesa kroužila káňata, po stromech šplhali brhlíci, do kmenů ťukali strakapoudi. V jezírku jsme objevili vajíčka žab a večer u srubu vylézali mloci skvrnití," zapsal na školní web učitel Stanislav Búth.
Vojáci a armády na cestě
V době druhé světové války bylo Filipovo údolí významnou převaděčskou trasou. „Veličané a stejně tak Javorničané jeli ze svého rodiště povozy do Filipova údolí až k Liščí boudě, zde se tato linka dělila. Buď pokračovali rovně k Megovce a dál až ke Kubíkově vrchu, nebo odbočili doprava a jeli hlouběji do hory až ke Kamenným vratům. Převáděli při těžbě dřeva v hoře," sdělil historik Antonín Mička.
Opačným směrem, než odešli za války přes Slovensko vysocí čeští vojáci, důstojníci i generálové, vstoupila před sedmdesáti lety v dubnu na Slovácko rumunská vojska.
O jeden z filipovských vrchů Hradisko bojovali Rumuni tři dny. Ten druhý nazvaný Výzkum dostal svoje jméno v dávných dobách, kdy na jeho vrcholku zakládali lidé ohně a varovali kraj, že se blíží nájezdníci z Uher.
