Stejně jako dnes i počátkem sedmdesátých let žil v Hodoníně. Vzpomíná, že před radnicí stál, podobně jako nyní, nazdobený jehličnan. Se současnou výzdobou městských ulic, především pak náměstí, se však někdejší podoba nedá srovnávat. „Hlavně loni to bylo něco úžasného, skoro nepřekonatelného,“ chválí.

Marie Kučerová.
Nezapomenutelné Vánoce. Osobnosti z jihu Moravy vzpomínají na nejlepší dárky

Podobně jako mnozí další obyvatelé města chodil pro vánoční stromek k hájence v městské části Bažantnice. Zatímco teď jej mohl na několika místech pořídit už na přelomu listopadu a prosince, tehdy – jak vypráví – to bylo možné zhruba deset dní před nadílkou.

„Stávala tam fronta, trochu jsme kvůli tomu vymrzli. Náladu mi to ale nezkazilo. Vánočního ducha si neseme každý v sobě,“ líčí.

Souhlasí s ním také Anna Ivičičová. V roce 1970 jí bylo patnáct a žila na venkově. Připomíná, že se zimou byly dříve více spjaté závěje sněhu. A jiná byla i nabídka v obchodech – daleko střídmější. „Třeba pomeranče, mandarinky a banány se na vesnici v obchodě prodávaly jeden kus na dítě. První si to ale rozdělily prodavačky pro sebe, rodinu a známé. Co zbylo, dalo se na pult. Neexistovalo, abychom si vybírali jako dnes,“ líčí týdeníku Slovácko.

Technická omezení

Tvůrce webu Hodonín nostalgický mapující historii města, Antonín Kučera, měl v sedmdesátém roce třiadvacet let. Pro ovoce jezdil mimo jiné do Bratislavy, kam kvůli nákupům pořádalo zájezd Revoluční odborové hnutí, tedy ROH.

„Současné mladší generace si něco takového ani neumějí představit,“ přikyvuje. A vysvětluje, proč dříve byla výzdoba ulic daleko slabší než dnes. „To je jednoduché. Nebyly k tomu zdroje. Šlo o technickou záležitost. Třeba LEDky ještě neexistovaly a tahat dráty ze stromu na strom, to si nikdo nedovolil,“ vysvětluje.

Dominanta přístavu ve Veselí nad Moravou objekt TIRC.
Dominantu přístavu ve Veselí chtějí proměnit v gastronomické centrum

Další pamětnice Bianca Schwarzová přesto raději vzpomíná na původní vánoční strom, který stál z opačné strany kostela svatého Vavřince, než je tomu dnes. „Byl viditelný ze všech možných směrů. Teď je zakrytý, uschovaný třeba lidem přicházejícím od křižovatky,“ říká.

A Anna Ivičičová připomíná ještě jednu věc – daleko více si s kamarády věcí také vážila. „Mimo Mikuláše, Vánoce a narozeniny jsme totiž nic nedostávali. V jiném směru byla atmosféra klidnější. V adventu jsme chodili na roráty a těšili se, až zazní koledy,“ dodává.