Ve velké míře však vytváří hlavně jeden, maximálně dva díly, navíc musíme vzít v úvahu i možnost, že jednodílný korál vznikl vlastně rozlomením původně vícedílného exempláře. Vyrobit takový korál, jehož stěna byla na rozdíl od dalších druhů korálů velmi tenká, nebylo jistě vůbec jednoduché. Přesto se za místo jejich vzniku nepovažuje Přední Východ, kde se s náročnou technologií i křehkostí materiálu dokázali řemeslníci vyrovnat již od starověku. Tentokrát odborníci upřednostňují západní Evropu a to především na základě jejich výskytu na území Francké říše od povodí řeky Sály do severovýchodního Bavorska.

Naše dosavadní znalosti o používání foukaných korálů v těchto oblastech jsou však v podstatě mizivé, neboť prosazování křesťanských zvyklostí postupně způsobilo úbytek hrobových milodarů, z nichž čerpáme nejvíce informací. Zřejmě až po ovládnutí slovanských Korutanců Bavory v poslední čtvrtině osmého století se popisovaný šperk rozšiřuje do Korutanska a Panonie, neboť jej jako oblíbenou ozdobu ženského krku nalézáme ve výbavě tamních kostrových hrobů. Snad díky západnímu původu se jím nekrášlilo v oblastech pod vlivem Avarů anebo již souvisí s mladším horizontem po zániku pozdních slovansko – avarských pohřebišť.

K nám na Moravu dorazily náhrdelníky s foukanými korály zřejmě s určitým odstupem po minule prezentovaných mozaikových korálech, přesto je v prvních hrobech s kostrovým pohřebním ritem často najdeme společně. Na Hodonínsku se největší soubor vyskytuje na již několikrát námi připomínaném pohřebišti v Prušánkách, kde se v náhrdelnících nachází zhruba tři foukané korály společně s ostatními typy. Doprovodné nálezy v hrobových celcích jsou překvapivě stále tytéž, jde o další sorty korálů s kotoučkovitým tělem nebo příčným členěním. Z jiných druhů předmětů lze jmenovat kostěné jehelníčky či náušnice s hrozníčkovitým závěskem na spodním oblouku. Jen velmi vzácně se objevují náhrdelníky sestavené čistě jenom z foukaných korálů, což by znamenalo, že je nebožkám přikládali velmi brzy po jejich výrobě. Celkem zjevně tu hraje roli kratší životnost tenkostěnných skleněných produktů, které byly ve srovnání s ostatními typy značně náchylné k nevratnému poškození. Častější jsou tudíž případy, kdy byla původní sestava náhrdelníku obměňována jinými korály, které zpočátku tvořily zanedbatelný počet, ale později mohly úplně převládat. Vyskytne se samozřejmě i varianta s víceméně srovnatelným zastoupením, mimochodem kupříkladu v nálezech z velkomoravského mohylníku v nedaleké slovenské Skalici.

Na dalších moravských lokalitách zjišťujeme většinou různorodou směsici korálů, přičemž foukané jsou pouze jednotlivě, takže byly do hrobů přiloženy relativně později. Pokud bychom chtěli sledovat nejpozdější uložení, je nutné obrátit pozornost až do oblasti v okolí Blatenského jezera, kam se po roce 840 se svými Moravany uchýlil vyhnaný kníže Pribina. Zde v okolí dnešního maďarského města Zalaváru, jehož počátky osídlení sahají až do osmého století, založil nové významné sídelní centrum, byť za podpory a politické kontroly ze strany franských vládců. Pokud náhrdelník tvořený dokonce deseti foukanými a dalšími kotoučkovitými korály našel své místo v hrobě privilegované Moravanky těsně po vzniku „nové Nitry“, pak by to potvrzovalo datování tohoto skleněného šperku do první poloviny devátého století.

Toto období se v odborné literatuře označuje jako starší velkomoravský horizont, jehož vymezení má důležitou úlohu pro pochopení chronologie staré moravské hmotné kultury. Překonat se tak dají četné spory mezi badateli setrvávajícími tvrdošíjně ve svých představách o zařazení konkrétních předmětů používaných našimi předky. Do pozadí tak ustoupí i zbytečně komplikované vývody archeologických situací na základě zachovaných zmínek v písemných pramen.

JAROMÍR ŠMERDA