Narodil se dvaadvacátého března roku 1936 ve Strážnici, pochází ze zemědělské rodiny. Ve městě pod bílou věží chodil i do školy. Pak musel nastoupit na vojnu, po návratu se oženil. S maminou, jak s láskou říká své ženě. „Žijeme spolu osmapadesát roků," říká Martinek.

K malování se dostal i díky své sestře. „Ta už chodila na školu a začala nosit památníky od děvčat, abych něco namaloval," vzpomíná malíř.

Po svatbě objevil inzerát v novinách na školení pracujících. Vyzýval všechny, kdo měli zájem o malbu a kresbu. „Tak jsem se toho chopil, napsal jsem tam a vzali mě. Pak jsem začal jezdit na semináře do Brna a Zlína. Dostal jsem lekce, co mám namalovat, a jednou za měsíc jsem jim posílal své obrazy," popisuje studium Martinek.

Malířstvím se ale neživil, celý život pracoval jako zedník. Předtím dělal také jako havíř. „To mi ubralo z vojny tři měsíce," směje se jubilant.

Vystavovat začal v roce 1971, poprvé ve svém rodném městě. Jeho velkým vzorem je František Jiroudek. „Líbí se mi hodně i francouzští malíři. Vlaminck, Monet, to jsou čisté barvy," rozplývá se.

I on používá teplé, pastelové barvy. Nejradši maluje krajiny, ulice a domy. „Jednou jsem maloval maminu, usnula mi na židli a málem spadla," připomíná umělec svůj pokus o portrét.

Jeho největší láskou po manželce a malování je práce ve vinohradu. „Jsem šťastný, když mám nebe nad hlavou a motyku v ruce. Jsem velmi rád venku, doma, to je tma," říká nadšeně.

Také s oblibou čte, hlavně záhady a o vesmíru. S chutí si poslechne cimbálovou muziku. Už má tři vnoučata, jedna vnučka fotí. Malování se však nevěnuje žádné.

Martinek si také zapamatoval jednu větu z knih hostů, která byla na jedné z jeho výstav. „Jak těžká ruka a jak lehce vládne štětcem," stálo v ní.